Nebezpečná metoda je psychoanalytická lovestory

Tisknout - Hodnocení článku:

So, 28. ledna 2012 / Autor: Adam Fiala

V jednom rohu pokuřuje doutník slovutný Sigmund Freud, na druhé straně se připravuje s fešáckou dýmkou Carl Gustav Jung. Střet i souhra dvou velkých mozků psychologického oboru je tady. Uplynuly předlouhé čtyři roky, co Cronenberg naposledy přivedl na filmová plátna některé ze svých podvratných dítek. Je sice fakt, že posledními dvěma filmy upustil od své výrazné jinakosti a divnosti, nicméně vložil svůj talent do rukou uměřené látky, u které prosvítají body nejistoty, násilí i perverze. Nebezpečná metoda je příběhem psychoanalýzy, Junga, Freuda a psychologických myšlenek.

Hodnocení: 85 %

V sanatoriu Burghölzli je hospitalizována nová pacientka – Sabina Spielreinová. Do péče je i se svými hysterickými záchvaty a úzkostnou neschopností sociální interakce svěřena Carlu Gustavu Jungovi. Zatímco Sabina očekává tělesné tresty, Jung na ní zkouší novou metodu psychoanalýzy. Jednoduše se spolu baví a on přitom odhaluje příčiny její duševní nerovnováhy. Metoda, jejíž teoretický základ převzal od Sigmunda Freuda, poměrně funguje. Navazuje tak vztah i s autorem psychologického konceptu. S Freudem začíná trávit víc času a vede s ním dlouhé a podnětné diskuze. Jeho svět však nalomí až přijetí Otty Grosse pod lékařský dohled. Postrčí Junga k tomu, aby se Sabinou navázal intimnější vztah a uvolnil, co civilizace spoutala.

Nebezpečná metoda samozřejmě není prostou lovestory. To by se musel David Cronenberg památce dvou slavných psychoanalytiků doslova vysmívat. Pouze nastínění trojčlenného vztahu a zatajovaného románku k tomu svádí. Romantika totiž není ani na pořadu dne. Jak každý dobrý znalec Freudova učení ví, klíčem ke všemu jsou sexuální pudy. Zamilované dvojice by si tak měly vybrat vhodnější film než Nebezpečnou metodu, která se nebojí (a úplně se v tom vyžívá) ve zdánlivě nevinné scéně šermovat s komplikovanými myšlenkami oboru psychologického.

Neméně zajímavé je uvažovat, k jaké divácké skupině film promlouvá nejsilněji. Ani zdaleka totiž není univerzálním snímkem, který by vyprávěl prostý příběh. Cronenbergův film se silně drží reálného základu. Na ty, co film sledují s matným tušením, že Freud a Jung byli psychologové, zapůsobí kontroverzní podstata plná sexu, sexuálních traumat, frustrací a výkladu snů, v nichž se vždy najde něco dostatečně falického, aby to bylo shledáno jako symbol penisu. Postavy ve filmu hovoří o tom, že ony samy se pohybují na horké půdě a že ani za sto let se situace nepohne. Do značné míry, do jaké je téma sexu a lidské sexuality odklízeno stranou pomalu jako samotná smrt a umírání, má film pravdu. Civilizace se za sto let posunula o notný kus kupředu, překonala dvě světové války, přesto si společnost stále neví rady s tím, jak seznámit novou generaci s fenoménem sexu. Institucionalizovat, nebo nechat na rodině? Nakonec tak sehraje roli postranní zdroj temných uliček – pornografie. Prudérní a konzervativní diváci tak snadno mohou z otevřené psychoanalýzy rozebírající sebeukájení dostat větší kopřivku než z přímočaré sexuální scény.

Na opačné straně diváckého spektra jsou ti, kteří Freuda a Junga znají včetně obsahu jejich zkoumání a podstatných závěrů. Na ně by měl mít film podobný efekt, jako měla Allenova Půlnoc v Paříži na znalce umělecké sféry. Narážky na některé z mnoha témat mohou u znalce vyvolat potěšený úsměv – ať už Freud, který aspoň jednou musí v něčem spatřovat penis a přitom za celou dobu nevyndat z úst doutník, nebo zdánlivě nedůležitý rozhovor o tom, že žena má v sobě něco z muže a naopak. Stejnou měrou ale tento přístup vyvolá jistou nechuť, jako by tvůrci nedokázali nic jiného, než film složit ze zprofanovaných detailů a nedat jim nový nebo hlubší pohled. Aby bylo fakticitě učiněno zadost, musí film otevřeně připomenout, že první rozprava Freuda s Jungem trvala třináct hodin. Filmově je to ale ztvárněno nešikovně. Slabý moment vynikne obzvlášť vedle omamné kamery Petera Suschitzkého, který dává prostor hercům a v obdivuhodně komponovaných záběrech je často staví do opozice subjektu a objektu, doktora a pacienta. Vše je včleněno do skvěle vybraných lokací a dobového aranžmá. Odpovídá tomu vlastně celé ladění snímku, které svou neakční a slušnou stylizací zapadá do představy o atmosféře světa na počátku dvacátého století. I z tohohle popudu musí být vizuálně prudérní, jinak by se nabourala cílevědomá režie.

Všechno stojí na hercích a Cronenberg se svým týmem nakonec vybrali skvělé představitele. Nejkomplikovanější úděl má Michael Fassbender, rostoucí hvězda hollywoodského filmu. Jeho Jung je do značné míry nepopsaný list papíru, on studuje ostatní, sám zůstává upozaděn. Přesto je hlavní a dominantní postavou. Dostává se do kleští sexuálního chtíče, když jeho morální postoj a potlačení sexuálních tužeb nahlodávají dvě strany. Jednak nedostižný vzor svádějící vše na sexuální trauma a z druhé strany nově příchozí pacient a psycholog Otto Gross trpící závislostí na sexu. Ve skromném podání Vincenta Cassela má tak pádné argumenty zastávající se bigamie v zájmu zachování duševního zdraví, že teprve pak nastává chvíle pro trochu Fassbenderova herectví. Charakter je totiž pokřiven a rozjíždí se jeden ze záměrných konceptů filmu o tom, jestli společnosti prospívá potlačování základních sexuálních potřeb, nebo jestli by nedošlo k šílené kolizi s morálkou.

Do toho samozřejmě vstupuje temná a podmanivá síla ženského elementu v podání Keiry Knightley. Ta se musela jako pacientka Sabina Spielreinová potýkat s dvěma problémy. Jednak navázat vztah s Fassbenderovou postavou na bázi nevyřčeného a temného sexuálního jiskření a jednak musela zvládnout náročnou úlohu duševně nemocné. Zvlášť druhá věc ještě dlouho zůstane předmětem diskuzí. Snadno totiž exaltovaný výkon vzbudí v očích cynika smích. Její prožití úzkostných křečí je však natolik znepokojivé a fyzicky nepříjemné, zároveň nepříliš vzdálené skutečnosti, že si zaslouží uznání za odvážné a tím pádem i všeobecně nedoceněné provedení. A konečně zůstává sám Sigmund Freud, kterého Cronenberg svěřil do laskavé a odpovědné péče svého pomalu dvorního herce, bývalého krále z Pána prstenů, Vigga Mortensena. Jeho pověstná přepečlivá příprava se odráží i ve ztvárnění Freudova charakteru. Krom výpomoci z maskérny vše stojí na jeho nepopsatelně okouzlujícím výkonu – odměřený, sebejistý a poklidný muž, který získává dominanci v konverzaci svou pouhou mohutnou přítomností.

Ve výročních cenách Nebezpečná metoda příliš neuspěla. Na Zlatých glóbech získal pouhou nominaci jenom Viggo Mortensen, na Oscarech utřel film úplně. Netřeba žádných laciných certifikátů obecného konsenzu. Důležité je, že Cronenberg vytvořil uvážlivý, myšlenkově náročný a společensky platný kus. Takové si těžko získávají popularitu.