V jednom rohu pokuřuje doutník slovutný Sigmund Freud, na druhé straně
se připravuje s fešáckou dýmkou Carl Gustav Jung. Střet i souhra dvou
velkých mozků psychologického oboru je tady. Uplynuly předlouhé čtyři
roky, co Cronenberg naposledy přivedl na filmová plátna některé ze svých
podvratných dítek. Je sice fakt, že posledními dvěma filmy upustil od své
výrazné jinakosti a divnosti, nicméně vložil svůj talent do rukou
uměřené látky, u které prosvítají body nejistoty, násilí i perverze.
Nebezpečná metoda je příběhem psychoanalýzy, Junga, Freuda a
psychologických myšlenek.
V sanatoriu Burghölzli je hospitalizována nová pacientka – Sabina
Spielreinová. Do péče je i se svými hysterickými záchvaty a úzkostnou
neschopností sociální interakce svěřena Carlu Gustavu Jungovi. Zatímco
Sabina očekává tělesné tresty, Jung na ní zkouší novou metodu
psychoanalýzy. Jednoduše se spolu baví a on přitom odhaluje příčiny její
duševní nerovnováhy. Metoda, jejíž teoretický základ převzal od Sigmunda
Freuda, poměrně funguje. Navazuje tak vztah i s autorem psychologického
konceptu. S Freudem začíná trávit víc času a vede s ním dlouhé a
podnětné diskuze. Jeho svět však nalomí až přijetí Otty Grosse pod
lékařský dohled. Postrčí Junga k tomu, aby se Sabinou navázal
intimnější vztah a uvolnil, co civilizace spoutala.
Nebezpečná metoda samozřejmě není prostou lovestory. To by se musel
David Cronenberg památce dvou slavných psychoanalytiků doslova vysmívat.
Pouze nastínění trojčlenného vztahu a zatajovaného románku k tomu
svádí. Romantika totiž není ani na pořadu dne. Jak každý dobrý znalec
Freudova učení ví, klíčem ke všemu jsou sexuální pudy. Zamilované
dvojice by si tak měly vybrat vhodnější film než Nebezpečnou
metodu, která se nebojí (a úplně se v tom vyžívá) ve zdánlivě
nevinné scéně šermovat s komplikovanými myšlenkami oboru
psychologického.
Neméně zajímavé je uvažovat, k jaké divácké skupině film promlouvá
nejsilněji. Ani zdaleka totiž není univerzálním snímkem, který by
vyprávěl prostý příběh. Cronenbergův film se silně drží reálného
základu. Na ty, co film sledují s matným tušením, že Freud a Jung byli
psychologové, zapůsobí kontroverzní podstata plná sexu, sexuálních
traumat, frustrací a výkladu snů, v nichž se vždy najde něco dostatečně
falického, aby to bylo shledáno jako symbol penisu. Postavy ve filmu hovoří
o tom, že ony samy se pohybují na horké půdě a že ani za sto let se
situace nepohne. Do značné míry, do jaké je téma sexu a lidské sexuality
odklízeno stranou pomalu jako samotná smrt a umírání, má film pravdu.
Civilizace se za sto let posunula o notný kus kupředu, překonala dvě
světové války, přesto si společnost stále neví rady s tím, jak
seznámit novou generaci s fenoménem sexu. Institucionalizovat, nebo nechat na
rodině? Nakonec tak sehraje roli postranní zdroj temných uliček –
pornografie. Prudérní a konzervativní diváci tak snadno mohou z otevřené
psychoanalýzy rozebírající sebeukájení dostat větší kopřivku než
z přímočaré sexuální scény.
Na opačné straně diváckého spektra jsou ti, kteří Freuda a Junga
znají včetně obsahu jejich zkoumání a podstatných závěrů. Na ně by
měl mít film podobný efekt, jako měla Allenova Půlnoc v Paříži
na znalce umělecké sféry. Narážky na některé z mnoha témat mohou
u znalce vyvolat potěšený úsměv – ať už Freud, který aspoň jednou
musí v něčem spatřovat penis a přitom za celou dobu nevyndat z úst
doutník, nebo zdánlivě nedůležitý rozhovor o tom, že žena má v sobě
něco z muže a naopak. Stejnou měrou ale tento přístup vyvolá jistou
nechuť, jako by tvůrci nedokázali nic jiného, než film složit ze
zprofanovaných detailů a nedat jim nový nebo hlubší pohled. Aby bylo
fakticitě učiněno zadost, musí film otevřeně připomenout, že první
rozprava Freuda s Jungem trvala třináct hodin. Filmově je to ale ztvárněno
nešikovně. Slabý moment vynikne obzvlášť vedle omamné kamery Petera
Suschitzkého, který dává prostor hercům a v obdivuhodně komponovaných
záběrech je často staví do opozice subjektu a objektu, doktora a pacienta.
Vše je včleněno do skvěle vybraných lokací a dobového aranžmá.
Odpovídá tomu vlastně celé ladění snímku, které svou neakční a
slušnou stylizací zapadá do představy o atmosféře světa na počátku
dvacátého století. I z tohohle popudu musí být vizuálně prudérní,
jinak by se nabourala cílevědomá režie.
Všechno stojí na hercích a Cronenberg se svým týmem nakonec vybrali
skvělé představitele. Nejkomplikovanější úděl má Michael Fassbender,
rostoucí hvězda hollywoodského filmu. Jeho Jung je do značné míry
nepopsaný list papíru, on studuje ostatní, sám zůstává upozaděn. Přesto
je hlavní a dominantní postavou. Dostává se do kleští sexuálního
chtíče, když jeho morální postoj a potlačení sexuálních tužeb
nahlodávají dvě strany. Jednak nedostižný vzor svádějící vše na
sexuální trauma a z druhé strany nově příchozí pacient a psycholog Otto
Gross trpící závislostí na sexu. Ve skromném podání Vincenta Cassela má
tak pádné argumenty zastávající se bigamie v zájmu zachování
duševního zdraví, že teprve pak nastává chvíle pro trochu Fassbenderova
herectví. Charakter je totiž pokřiven a rozjíždí se jeden ze záměrných
konceptů filmu o tom, jestli společnosti prospívá potlačování
základních sexuálních potřeb, nebo jestli by nedošlo k šílené kolizi
s morálkou.
Do toho samozřejmě vstupuje temná a podmanivá síla ženského elementu
v podání Keiry Knightley. Ta se musela jako pacientka Sabina Spielreinová
potýkat s dvěma problémy. Jednak navázat vztah s Fassbenderovou postavou
na bázi nevyřčeného a temného sexuálního jiskření a jednak musela
zvládnout náročnou úlohu duševně nemocné. Zvlášť druhá věc ještě
dlouho zůstane předmětem diskuzí. Snadno totiž exaltovaný výkon vzbudí
v očích cynika smích. Její prožití úzkostných křečí je však natolik
znepokojivé a fyzicky nepříjemné, zároveň nepříliš vzdálené
skutečnosti, že si zaslouží uznání za odvážné a tím pádem
i všeobecně nedoceněné provedení. A konečně zůstává sám Sigmund
Freud, kterého Cronenberg svěřil do laskavé a odpovědné péče svého
pomalu dvorního herce, bývalého krále z Pána prstenů, Vigga Mortensena.
Jeho pověstná přepečlivá příprava se odráží i ve ztvárnění
Freudova charakteru. Krom výpomoci z maskérny vše stojí na jeho
nepopsatelně okouzlujícím výkonu – odměřený, sebejistý a poklidný
muž, který získává dominanci v konverzaci svou pouhou mohutnou
přítomností.
Ve výročních cenách Nebezpečná metoda příliš neuspěla. Na
Zlatých glóbech získal pouhou nominaci jenom Viggo Mortensen, na Oscarech
utřel film úplně. Netřeba žádných laciných certifikátů obecného
konsenzu. Důležité je, že Cronenberg vytvořil uvážlivý, myšlenkově
náročný a společensky platný kus. Takové si těžko získávají
popularitu.
Nebezpečná metoda (A Dangerous Method, 2011)
Režie: David Cronenberg
Scénář: Christopher Hampton, podle románu Johna Kerra
Kamera: Peter Suschitzky
Hrají: Keira Knightley, Viggo Mortensen, Michael
Fassbender, Vincent Cassel, Sarah Gadon
Délka: 99 minut
Premiéra v ČR: 26. 1. 2012
Napsat komentář