Nevinnosti se pohrávání si s divákem nevyplácí
Filmová tvorba Jana Hřebejka a současně i scenáristická práce Petra Jarchovského se dá rozdělit na dvě skupiny. Do té první patří filmy reflektující moderní dějiny našeho národa. V druhé skupině, zahrnující filmy ze současnosti, roztáčí Hřebejk kolotoč vztahových a sexuálních propletenců, které bohužel k vytvoření plnohodnotného příběhu často nestačí. Jeden z mála „současných“ filmů, kde se mu kromě obvykle skvělé kamery, povětšinou přesvědčivých hereckých výkonů a padnoucího hudebního doprovodu, podařilo vytvořit i nadčasově platnou zápletku, byla Nevinnosti předcházející Kawasakiho růže. Prolnul v ní oba dva filmové tábory – tedy současnost a minulost, když vystavil současné postavy dávným křivdám.
Nevinnost je další film jasně se řadící ke skupině dramat ze současnosti. K jejímu ozvláštnění zařadil Hřebejk do vyprávění, v jeho tvorbě do té doby neobvyklý, žánrový prvek. První polovina filmu (nemyšleno striktně časově) je čistokrevná detektivka. V jejím středu stojí postava dětského ortopeda Tomáše v podání Ondřeje Vetchého. Výběr herce, s jehož sympatickým kukučem si většina diváků spojí jeho předchozí kladné hrdiny (Obecná škola, Tmavomodrý svět), pro roli ze sexuálního zneužití obviněného doktora, byl dobrý tah. Divák se od začátku přiklání k jeho nevině, přesvědčuje sám sebe o jeho férovosti. Naopak jeho čtrnáctiletá pacientka Olinka (Anna Linhartová), v policejní mluvě „poškozená“, která svým zjevem se záplavou jasně zrzavých pramenů připomíná mladou Aňu Geislerovou, konotuje pojmy jako rebelství, sexuální nezávaznost, bohatá fantazie. Divák tak vyšetřování, které vede bývalý manžel doktorovy současné partnerky Láďa (Hynek Čermák), ze začátku vnímá jako snahu o pomstu zhrzeného chlapa, který vychází z výmyslů psychicky labilní puberťačky. O to víc je překvapen, když převáží důkazy proti doktorovi a když se z pomstychtivosti vyklube snaha o pomoc. Příběh si tak dobře pohrává s diváckým očekáváním, nutí ho k neustálým změnám hypotéz, pozorování náznaků, přemýšlení o postavách, jejich zázemí a blízkých, kteří je obklopují. Těmi jsou doktorova manželka Milada (Zita Morávková), jejich dcera Tereza (Rebeka Lizlerová), manželčina sestra Lída (Aňa Geislerová) a jejich otec (Luděk Munzar). Společně s vývojem vyšetřování se rozvíjí i jejich charaktery a na povrch vyplouvají jejich vzájemné vztahy, čímž se zlehka otevírá druhá linie příběhu.
Až do konce vyšetřování tak vyprávění utíká v dobře nastaveném tempu. Režisér dokáže z detailních záběrů komponovat působivé střihové kompozice a ve spojení s decentním instrumentálním hudebním doprovodem si umně pohrává s divákovými emocemi. Emotivně přesné jsou i herecké výkony, které podtrhují výstižně napsané postavy. Hynek Čermák je sice chlap jako hora s drsným hlasem, dokáže však výborně vystihnout Láďovu zranitelnost a pocit celoživotního zklamání a rezignace. Jeho postavě byla navrch svěřena velmi vděčná situace náhle nabyté převahy, když má možnost potopit muže, který mu přebral manželku. Postava mladé Olinky je založena především na fyzických vlastnostech její představitelky Anny Linhartové. Ta své netypické krásy dokáže využít v plném rozsahu a ve spojení se stylem oblékání se stává esencí lolitkovství. Nutno podotknout, že nejen vzhled, ale i přesvědčivé herectví, kdy dokáže oscilovat od polohy vyzývavá fiflenka přes ledovou ironickou královnu až po dospěle intrikující ženu, vytváří uvěřitelný charakter. Dobře zahrané jsou i vedlejší postavy, jako je Tomášova manželka, hystericky obhajující svého manžela, jejich dcera i nemocný otec. S kým se však dá ztotožnit jen těžko, a to především kvůli závěrečným zvratům, je postava zosobněná Aňou Geislerovou, která jí ztvárňuje příliš naivním až infantilním způsobem.
V momentě, kdy je vyšetřování uzavřeno, nastává žánrový obrat, změní se důležitost jednotlivých postav i vlastnosti jim připisované. Tomuto vypravěčskému tahu by se samo o sobě nedalo nic vytknout. Naopak stojí za pochvalu, že v česky nudném filmově narativním rybníčku přichází režisér s inovativní vypravěčskou strukturou. Kde však nastala velká chyba a je na pováženou, zda za ní stojí nedotažený scénář (k čemuž bych se přikláněla), nebo neschopnost režiséra dodat překvapivému zvratu více šťávy, je zobrazení a pointace onoho bodu zlomu. Je nekonečně upovídaný, doplněný rádoby šokujícími flashbacky, založenými na principu: tohle se v té scéně, kterou už jste viděli, dělo dál a teď vám to ukážeme (a vy se budete divit a koukat s otevřenou pusou). Zatímco u prvního flashbacku tento princip jakž takž funguje, u těch následujících zůstává pusa otevřená už maximálně z nekonečného zívání. Po této dlouhé odhalující scéně následuje již zbrklé finále, které tahá zpět na scénu pojmy jako vina, zodpovědnost a láska a měla by diváka nejspíš přivést k hlubokým úvahám, vrcholících nadšením nad vlastními myšlenkovými pochody. Nic takového však nenastane a místo toho se dostaví zklamání z nevyužitého potenciálu, který nastartovala výborně klapající detektivní část.
Hřebejkovi s Jarchovským se v Nevinnosti podařilo být inovativní na poli filmové narace i v rámci vlastní tvorby, když vytvořili fungující žánrový film. V oblasti zápletky a ideologie, s jakou nahlížejí na vztahy, se jim však bohužel nepodařilo překročit hranici jejich neslaných nemastných soudobých dramat. Druhá Kawasakiho růže se bohužel nekoná.
Nevinnost (ČR,
2011)
Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Petr Jarchovský
Kamera: Martin Šácha
Hudba: Vladivojna La Chia
Hrají: Ondřej Vetchý, Zita Morávková, Aňa Geislerová,
Hynek Čermák, Anna Linhartová, Alena Mihulová, Rebeka Lizlerová, Miroslav
Hanuš, Luděk Munzar, Daniel Czeizel
Délka: 98 min
Premiéra v ČR: 20. 1. 2011