Nová Knoflíková válka se utápí v pastelových barvách kýče
Letos uplynulo právě jedno století od vydání světoznámé dětské knihy Knoflíková válka. Její autor Louis Pergaud bohužel padl v zákopech první světové války, jeho odkaz ale přežil díky tomuto románu, který vypráví o válčení dvou vesnických part kluků. V našich končinách se ovšem proslavila i adaptace Pergaudovy knihy z roku 1962. Jak slavná předloha, tak i oblíbený film dosahují vysokých kvalit, a proto je zřejmé, že „Nová knoflíková válka“ (což je originální francouzský název) bude mnohými fanoušky porovnávána s oběma výtvory. První ohlasy ale jasně říkají, že nová verze z tohoto měření nevychází vůbec dobře.
Režisér Knoflíkové války Christophe Barratier je známý především snímkem Slavíci v kleci, který se (podobně jako recenzované dílo) odehrává v minulosti a vypráví o problémových žácích internátní školy. Jedná se o poměrně dobrý film, který ale trochu trpí tím, že se až příliš silně snaží ždímat divácké city. Podobný, možná ještě intenzivnější postup zvolil režisér i u Knoflíkové války. Kromě hry s emocemi tu navíc nezdravě často zaznívají tóny dospělácké vážnosti, které se pojí s dobou, v níž se děj odehrává.
Zásadní změnou oproti předloze je totiž to, že tvůrci přesunuli příběh na konec druhé světové války. To by samozřejmě nemuselo nikomu kromě několika skalních fanoušků knihy vadit. Velmi nedobře ovšem vyznívá, že motivy, které jsou s tímto krvavým konfliktem spojeny, se staly dominantními rysy příběhu. Hlavní chlapecký hrdina Lebrac se seznámí s dívkou Violette, židovkou, která se ve vesnici ukrývá před nacisty, a jejich vztah se zdá být důležitějším prvkem než samotné válčení chlapeckých part.
Skrze druhou světovou válku je také charakterizováno několik postav. Lebrac má kupříkladu problémy s autoritativním otcem, ale když zjistí, že tajně pracuje pro odboj, tak ho začne respektovat. Tato dějová linka je ovšem velmi nedůvěryhodná, protože otce hraje Kad Merad, který je spojený především s komediálními postavami dobráckých morousů (např. otec malého Mikuláše ze snímku Mikulášovy patálie). Pan učitel zase děti často poučuje o tom, jak se správně chovat k lidem, ať už jsou od nás jakkoliv odlišní. Kvůli tomu se dokonce lehce pohádá s prorežimním průvodcem po muzeu.
Rozpustilý tón knihy a starší filmové verze se tak obrušuje na nezbytné minimum několika dětských hlášek. Namísto vlastního uvědomování svojí hrubosti spojené s bitvami o knoflíky jsou tak kluci v tomto směru školeni staršími postavami. Paralely mezi světem dospělých lidí a světem dětí jsou rovněž poměrně zredukovány. Největší slabinou je ale otravná všudypřítomná idylická hudba podbarvující záběry na zelená luka a háje francouzského venkova. Film se opakovaně utápí v pastelových barvách kýče, které definitivně potvrzují, že nová verze té starší nesahá ani po kotníky.
Barratierovo dílo bohužel připomíná spíše libovolný průměrný americký televizní film pro děti. Je v něm trochu srandy a hodně dvojrozměrných postav, sem tam se sdělí nějaké moudro a při tom všem se musíme konstantně nechat vést hudebním doprovodem, který nám okatě sděluje, jaké emoce máme právě prožívat. Opakující se prvky nadměrné vážnosti navíc způsobují menší žánrovou zmatenost. To bude asi tím, že tvůrci prostě chtěli zasáhnout co nejširší spektrum diváků. Tato verze by se tak možná dala zhlédnout v nějakou studenou zimní neděli s konstatováním, že „zas tak špatné to nebylo“. Od takového pojmu, jakým je Knoflíková válka, bychom ale měli očekávat vždycky něco více.
Knoflíková válka (La nouvelle guerre des boutons, Francie, 2011)
Režie: Christophe Barratier
Scénář: Thomas Langmann, Christophe Barratier, Stéphane
Keller (podle knihy Louise Pergauda)
Kamera: Jean Poisson
Hrají: Jean Texier, Guillaume Canet, Laetitia Casta, Kad
Merad, Gérard Jugnot, François Morel
Délka: 100 minut
Premiéra v ČR: 19. 4. 2012
