Nový český film Marta, nešťastný krok správným směrem

Film se odehrává v časovém vakuu v osamoceném stavení kdesi v horách. Po několika minutách se seznamujeme s kulhavým mužem podmračené tváře a jeho dospívajícím synem Markem. V chalupě, kterou obklopuje hluboký les, žijí sami. Moc toho nenamluví. Film se od začátku snaží divákovi vsugerovat pocit jakéhosi podpovrchového tajemna, které se line celým filmem. Po snídani otec (Jan Novotný) dává synovi (Vojtěch Štěpánek) signál, aby s ním šel ke dveřím. Než ho nechá vyjít, vykoukne ven. V průběhu filmu zjistíme, že lesem projíždějí na koních vojáci. Venku zuří válka. Bezejmenná. Filmu slouží jen jako kulisa pro trojúhelník, který se má rozehrát. Otec má o syna strach. Skrývá ho před vojáky. Kdyby ho spatřili, musel by okamžitě narukovat. Otec je nicméně částečný mrzák, a proto posílá syna do lesa pytlačit, aby přežili. Když je vzduch čistý, odchází syn do lesa. Obchází pytlácká oka, která předešlý den nastražil, a vytahuje z nich mrtvoly zajíců. Po cestě narazí na ležící tělo v uniformě. Zjistí, že je to vojačka chycená do železné pasti na vysokou zvěř. Vojačka Marka spatří a ještě na něj stačí namířít zbraň, ale než vystřelí, upadá do bezvědomí. Marek ji přinese domů. Otec synovi spílá, ale nakonec souhlasí, že smí zůstat měsíc, než se uzdraví. Vojačku uloží do sena na půdu a ošetří jí hlubokou ránu na noze. Marek za ní den co den chodí, obvazuje jí ránu, dává jí najíst, vynáší výkaly. Je evidentně rád, že má kromě nevrlého otce nového společníka. Vojačka, ztvárněná Petrou Špalkovou, je cizinka, pravděpodobně z nepřátelského tábora. Mluví jakousi hatmatilkou zkomolenou z ruštiny, litevštiny, latiny a slovenštiny. Zajímavé je, že si řeč vymyslela autorka filmu společně s Petrou Špalkovou. Vojačka se chlapci představí jako Marta. V průběhu týdnů, kdy se uzdravuje, se pár spřátelí a vznikne mezi nimi intimní pouto, vztah nicméně nikdy nepřeroste v milenecký. Otec jejich přátelství nevidí rád a ustavičně do svého syna rýpá. Tvrdí, že se nemůže dočkat, až Marta odejde. Na druhou stranu ji sám ve chvílích, kdy je Marek pryč, ošetřuje. Mezi trojicí panuje podivné napětí, které vygraduje, když už chůze schopná Marta vyjde před dům a klopýtne. Otec se ji snaží podepřít, ale Marta ho rázně odmítne, což ho rozzuří. Zatáhne ji do domu, kde ji v nekonečně se táhnoucí scéně znásilní. Když se Marek vrátí domů a pochopí, co se stalo, otce surově zbije. Potom Martu oblékne, sebere proviant, vrátí jí zbraň, kterou při jejím příchodu ukryli, a odvede ji do lesa. Rozloučí se a Marta vzápětí mizí mezi stromy. Potom se ozvou výstřely. To je celé.

Dva roky psaný scénář vznikal pod pedagogickou taktovkou Karla Kachyni. Film se přímo hlásí k jeho filmu "Kočár do Vídně" (1966). Když Kachyňa zemřel, převzal patronát nad filmem Saša Gedeon. Z filmu přímo sálá, jak moc se Nováková zhlédla ve způsobu práce obou režisérů. Kompletně převzala jejich techniku filmové řeči. Na díle je znát také vliv Jana Němce (odkaz na Němcovy Démanty noci je patrný ve scéně, kdy sípající Marek prchá lesem před vojáky). Filmová řeč zmíněných tvůrců je charakteristická perspektivou tichého pozorovatele, kdy vše jakoby klouže po povrchu, ale to nejdůležitější se skrývá pod ním. Problém Novákové spočívá v tom, že převzala techniku, ale zapomněla filmu dát to nejpodstatnější – obsah. Bohužel musím konstatovat, že pod povrchem necítíme vůbec nic. Děj je vystavěn naprosto náhodně a samoúčelně. Důkaz o tom podává ukázka z rozhovoru s Novákovou:

"V létě 2000 jsme se scenáristou Janem Coufalem v rozhovoru narazili na můj budoucí absolventský film. Honza prohlásil, že by si chtěl zkusit drama. Já jsem se hned přidala, že by to mělo být něco komornějšího. Měla jsem v hlavě pořád jednu scénu: žena si povídá s mentálně postiženým mladým mužem někde ve stodole v seně. Mám alergii na seno! Honza na to, že bude válka. A já, že bude fiktivní, v bezčasí. Honza něco o scéně znásilnění, a když on znásilnění, já alespoň menstruaci: vadí mi, že se tahle záležitost ve filmech dlouho vůbec neřešila. Coby rádobylingvistka jsem si přidala ještě cizí řeč. A třešnička na dortu – hlavní roli musí hrát Petra Špalková, která mi hrála v bakalářském filmu. Takže vůbec nešlo o vnuknutí shůry nebo o nějaké životní téma, ale o prachsprostou kalkulaci."

"Bude válka! A bude fiktivní!" "Tak jo!" dodávám. Děj je postaven, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Do hrnce nalejeme imaginární válku, přimícháme zraněnou ženskou, dospívajícího mladýho, nerudnýho starýho, necháme je dlouho mlčet, občas uděláme artistní švenk na travinu klátící se ve větru, občas to celé dokořeníme nějakou tou vypjatou scénou a to by bylo, abychom z toho neuplácali umění! Jenomže rozhodnutí, že "budu dělat umění", nestačí. Film vůbec neví, co chce říct! Navíc nemá spád a často se mění v nudu. Utrpením jsou scény, ve kterých Petra Špalková zotavující se v kupce sena zpívá vymyšleným jazykem jakousi lidovou písničku nebo když – jak říká Markův otec – "´to dostane´ – ženskejm se to stává celkem pravidelně" a potom s Markem z cárů plátna stříhá materiál na vložky! Jaké v tom hledat poselství?

Postavy neprocházejí dostatečným vývojem, který by odůvodňoval jejich překotné konání. To potom působí zcela iracionálně.

Záhadně působí chování otce. Od počátku působí jako zlý bručoun. Na druhou stranu má starost o svého syna. Částečně proto, že je na něm závislý, má ho ale také otcovsky rád! Navíc vezme do domu snad z nějakého návalu dobročinnosti cizí nepřátelskou vojačku, jejíž objevení by ho mohlo dostat do velkých potíží. Z její přítomnosti nemá naprosto žádný prospěch. Vytrvale o tom bručí, ale nevyhodí ji. Dokonce synovi radí, aby si s ní užil. Můžeme si tedy myslet, že vypadá jako zloun, ale jeho činy naznačují, že je v jádru dobrák. Na konci filmu ovšem najednou zešílí vášní a v úmorně dlouhé a trapné scéně, kdy odporně funí a vydává zvuky jako parní lokomotiva, Martu brutálně znásilní. Reakce jeho syna je snad ještě nepravděpodobnější. Marek se po celou dobu chová jako ke všemu ochotné kolouší mládě, které poslouchá otce na slovo a cítí k němu neotřesitelný respekt. Když zjistí, co otec udělal, bez zaváhání se změní ve dravého vlka a otce do krve zmlátí. Potom ho opouští a odvádí Martu do lesa. Tam na diváka číhá dvojaký konec.

Herecké výkony Petry Špalkové a Jana Novotného jsou standardní. Neodpustím si výtku, že by jejich postavy možná vyzněly lépe, kdyby si chvílemi odpustili manýry velkého herectví. Oba zkušené herce totiž zcela převálcoval mladý představitel Marka Vojtěch Štěpánek, který celou dobu působil přirozeně a uvěřitelně.

Film má jedno velké plus – je jiný. Tvůrcům je nutné přičíst k dobru, že se vydali cestou, která v poslední době není v české kinematografii moc trendy. Marta Nováková nesáhla k osvědčeným postupům zaručujícím okamžitý úspěch, což je svým způsobem odvaha, a za to si zaslouží uznání. Možná proto stojí její absolventský film přes všechny mé připomínky za zhlédnutí. Marta je také z větší části financována ze soukromých zdrojů, včetně osobního konta autorky. Film nás má dokonce reprezentovat na filmovém festivalu v Jižní Korei! Přednosti Marty můžete podrobit vlastnímu úsudku už 31. srpna, kdy vstupuje do kin!

Režie: Marta Nováková
Scénář: Jan Coufal a Marta Nováková
Producenti: Eva Pospíšilová a Marta Nováková
Kamera: Matěj Cibulka
Zvuk: Petr Kepller
Střih: Šimon Špidla
Hrají: Petra Špalková, Jan Novotný, Vojtěch Štěpánek a další
PREMIÉRA: 31. 8. 2006