Ohlédnutí za filmovým měsícem: Vlk z Wall Street vs. Špinavý trik

Suverénním vítězem lednové návštěvnosti je Vlk z Wall Street Martina Scorseseho a Leonarda DiCapria. Sebestředný a vlastní vyprávěcí mocí se opájející příběh bezskrupulózního a rozverného finančního žraloka závislého na sexu, drogách a penězích je již jejich pátou spoluprací. Ostřílený matador Scorsese je i přes pokročilý věk ve výborné formě a Leonardo DiCaprio se již dávno stal stálicí na hereckém Olympu a jednou z největších hvězd současného Hollywoodu, o jehož schopnostech utáhnout takřka cokoli pochybuje málokdo. Důkazem je i tohle dílo, které se mohlo stát odsuzující ostrou satirou, ale ve výsledku vyznívá spíš jako oslava daného stylu života, ztrácející se v barokním zobrazování opulentních večírků, feťáckých úletů, snobských výstřelků a sexuálních excesů.

Zatímco Vlk se vrací do let devadesátých, o dvě dekády dál do minulosti zamířil Špinavý trik tradičně nevyhraněného Davida O. Russella. Ten, jak už se stalo jeho dobrým zvykem, se opět urputně snažil natočit film nezařaditelný do jakékoli žánrové škatulky. Jeho reáliemi skvěle vybavená historie jednoho korupčního skandálu se tak potácí mezi gangsterským, podvodnickým a romantickým filmem, rodinným, vztahovým i politickým dramatem, ale chvílemi zcela úmyslně zabíhá až do komedie. To všechno v až vražedně pomalém tempu, které nechává vyniknout vynikajícím výkonům plejády skvělých herců, kteří se svých postav zhostili se skutečným gustem. Nutno říct, že bez nich by byl málokdo schopný film dokoukat.

Špinavý trik i Vlk z Wall Street mají obdobné téma. Přestože je závažné, přistupují k němu oba nevážně, s komediálním nádechem, jejž ale zpracovávají diametrálně odlišným způsobem. Vlk je rychlý, dravý až zběsilý, jeho výplní je však z větší části jenom prázdný popis dekadentních radovánek, vyhýbající se (zdánlivě?) jakémukoli moralizování a ostřící na životní styl úspěšných „obchodníků“. Trik je naopak pomalý, zdlouhavý a těžkopádný, ale soustřeďuje se na období „trestu“, i když paradoxně trestu vyžadujícího pokračování v podvodné činnosti na jiné úrovni.

Významným pojítkem obou děl je fakt, že zpracovávají skutečné události a společná je jim i sebereflexivní forma a nespolehlivý vypravěč, kterým se prezentují hned na samotném začátku. První se představí prostřednictvím barvy svého Lamborghini, druhý titulkem „Some of this actually happened“. („Něco z toho se skutečně stalo.“) Reálným faktům jsou přitom až překvapivě věrní – tedy, na hollywoodské poměry. Se zbytkem ale nakládají přesně tak, jak jsme od továrny na sny zvyklí. Špinavý trik, mimořádně přesvědčivě evokující 70. léta, je svým perfektním smyslem pro detail především prvotřídním dobovým snímkem. S výjimkou přidané komediálnosti je jeho rekonstrukce tajné operace FBI jménem Abscam hodně věrná pravdivému příběhu Mela Weinberga / filmového Irvinga Rosenfelda – ovšem až na závěrečný „špinavý trik“, který se ve skutečnosti nikdy neodehrál. Bez něho by film sice neměl potřebný dramatický oblouk, celý je ale vybudován tak nedramaticky, že by to snad ani nevadilo. (Skutečně dramatickým by bylo spíše nezamlčování faktu, že manželka předobrazu Irvinga Rosenfelda, ztvárněná ve filmu Jennifer Lawrenceovou, spáchala krátce po událostech zobrazených ve filmu, nebo dokonce ještě během nich, kvůli manželovi sebevraždu… )

Vnitřní monology a některé scény usvědčují filmového Belforta z toho, že se na svět dívá jenom skrz vlastní sobecký filtr a často vidí věci jinak než ostatní nebo jinak, než se skutečně odehrály. (Scéna v letadle či okamžitě zkultovnělé nasedání do auta pod vlivem a následná cesta domů.) Nabízí se vysvětlení, že u feťáka takové omyly nijak nepřekvapí, ale za zmínku stojí i možnost, že tím Scorsese dává vnímavému divákovi signál, že i když věrně zpracovává Belfortovu knihu, není až natolik přesvědčen o její upřímnosti. Jinak by u tvůrce jeho schopností překvapovalo, že u natolik významného tématu staví tak okatě na přízemnosti (snad jenom v možném záměru, že tolikeré orgie nebudou už působit přitažlivě, ale naopak odpudivě a přinutí k zamyšlení?).

Dle mého názoru stojí za diskuzi, jestli má Vlk z Wall Street tak promyšlenou strukturu, nebo se tvůrci nechávají unášet zobrazováním dekadentních radovánek stejně jako Belfort kdysi jejich pořádáním. Film předvede jenom mizivé zlomky z odvrácené tváře Belfortova života, jako odvykací kúru, která zvlášť v jeho případě musela být skutečnou noční můrou, vězení nebo udávání kamarádů ze své smečky, jež předtím vynesl do kapitalistických nebes. Scorsese odmítáním katarze překračuje pravidla Hollywoodu, současně ale potvrzuje jeho principy zpodobněním neukojitelného hromadění, konzumu a ziskuchtivosti bez hranic. (Stejně diskutabilní je Russelův záměr stvořit současnému publiku tak nekomfortně sledovatelné dílo.)

U českých diváků je nesporným vítězem Scorseseho a DiCapriův opus o nenasytnosti s víc než 150tisícovou návštěvností (proti třem tisícovkám u Špinavého triku – ve světě jsou však jejich zisky srovnatelné a v nadcházejícím oscarovém klání má Špinavý trik 10 nominací proti 5 Vlka z Wall Street). Pro autora článku ale tak jasně lepším snímkem zdaleka není. I v případě, že Vlk obsahuje tak jemné, sofistikované nuance, jak jsem popsal výše, totiž v celku vyznívá jako morálně závadný film, jehož nadšené ohlasy a ovace by měly působit jako alarm. Jeho úspěch víc než cokoli jiného poukazuje na to, jaké hodnoty pořád hýbou naší společností. (Extrémní je to hlavně ve srovnání s tím, s jakým výsměchem a pohrdáním se setkávají filmy s výrazně levicovou ideologií.) Jedinými dvěma skutečně morálními postavami filmu je Belfortova první manželka a agent FBI, který ho nakonec dopadl. Jeho závěrečná scéna v metru je jedním z nejsilnějších okamžiků, protože skrze nestranný výraz svého civilního projevu nechává na divákovi rozhodnutí, jestli cítí spokojenost nad dobře vykonanou prací, nebo lítost, že tehdy přece jenom nevyužil Belfortovy nabídky.

A co hůř, je to film zavádějící a klamavý, protože svého (anti)hrdinu staví do daleko lepšího světla, než by si zasluhoval. Vlk z Wall Street nezamlčuje sice skutečná jména jako jeho konkurent, ale něco mnohem důležitějšího – co jeho bezohledný, podvodný byznys a bujaré rozhazování skutečně způsobily tisícům drobných investorů a malých firem. Jsou to informace, jež není problém vyhledat. Argument, že se jenom nabalil prostřednictvím jejich vlastní chamtivé touhy zbohatnout, neobstojí. Nejvíc vytáčející je pak skutečnost, že tenhle člověk, který dokázal vždy a všude prodat cokoliv, napsal v odlehčeném duchu o své neslavné kariéře knihu, která se stala bestsellerem a byla s ohromujícím úspěchem následně adaptována pro film jedné z nejslavnějších režisérsko-hereckých dvojic současného Hollywoodu. Kolotoč se opět roztáčí a peníze se zase sypou… a ze mě možná mluví jenom obyčejná závist.