Operace Dunaj – hřebejkovská bramboračka

Akademie protentokrát ukázala přece jen rozvahu, když ignorovala nejen stupidní komerční tituly typu Veni vidi vici, ale také stejně povrchní a podbízivé filmy, které se ovšem tváří jako seriózní podívané. Jsou horší než Kameňáky, které si alespoň na nic nehrají. Asi nejvýstižnějším zástupcem této kategorie byla vloni Operace Dunaj. Pojďme se proto k ní vrátit, k titulu, který zapadl už v roce své premiéry. A právem. Hořce a „lidsky“ komediálně pojatá vyrovnání se s naší temnou minulostí, slzytvorné emoce pramenící z významné historické události ve filmu obsažené; Budař, Polívka, Holubová či Dušek jako hlavní taháky v hereckém obsazení. Přesně to jsou atributy hlavního proudu českých filmů za posledních deset let. Nejnovějším titulem z této řady je právě Operace Dunaj. Postoj kritiky byl ostře odmítavý – o filmu patrně nebyla napsána jediná recenze, která by nebyla negativní. Ačkoliv film byl distribuován jako každý mediálně přitažlivý mainstreamový snímek (dokonce s TV Nova v pozadí) a navíc se pyšnící zmíněnými divácky dosud vděčnými atributy, komerčně zcela propadl (svůj vliv jistě měla i naprosto stupidně zařazená premiéra uprostřed léta, je ale naivní se domnívat, že s podzimní premiérou by se hrnuly davy). A není se co divit. I nenároční diváci z popcornových multiplexů jsou takovými filmy přesyceni. Pomalu uvadá obliba všech „post-pelíškovských hřejivě lidských komedií“ a tematicky souvisejících demagogických agitek typu Klíček.

Jenže Operace Dunaj je nám prezentována jako snímek přece jen se v něčem lišící od průměru českých filmů. Nenatočil ji totiž Čech, nýbrž Polák – čtyřicátník Jacek Glomb, který tak zfilmoval svou vlastní divadelní hru. Film sám vznikl v česko-polské koprodukci. A to už znalý divák, mající neblahé zkušenosti s poněkud jedovatou hřebejkovštinou české kinematografie, musí zbystřit. Vždyť česko-polské koprodukční tituly u nás nevznikají každý rok, polský film přes všechny pochopitelné potíže se dnes dokáže přece jen ukázat v lepším světle než ten český, tudíž by Operací Dunaj do českých kin mohl zavanout čerstvý vítr. Znalý divák samozřejmě dobře zná tvorbu Hřebejka, ale také Wajdy, Kieslowskeho, Zanussiho, proto u něj může Polákem natočená Operace Dunaj mít lepší vyhlídky. Jenže skutek utek.

Na filmu je velice čitelné, že se režisér pečlivě a s nadšením díval na sérii „hezkých českých“ filmů z posledního desetiletí. A právě zde našel svou hlavní inspiraci, nikoliv ve své progresivnější rodné kinematografii. Na plac si pozval jako uměleckého poradce Jiřího Menzela. Tento kdysi slušný, byť v rámci české nové vlny spíše tradičnější tvůrce již dávno ztratil své oscarové renomé, a to především v posledních 20 letech, kdy se představil triem mimořádně nepovedených adaptací vynikajících předloh – Havlovy Žebrácké opery, Vojnovičova Vojáka Ivana Čonkina (který i svým tématem a zahraniční koprodukcí má s Operací Dunaj mnoho společného) a konečně Hrabalova Anglického krále. Samozřejmě že jako kdejaký film tuzemské provenience se i Operace Dunaj snaží být jakoby „formanovská“ (rozumějme – za „formanovský“ se dnes počítá snad každý snímek, ve kterém mají prostor „obyčejní lidé“ a jejich „žertovná vystupování“, nejlépe ve vesnické hospodě). Objevují se i prvky tvorby Emila Kusturicy – tento přední balkánský filmař také rád pohlíží na vážná válečná témata velmi sveráznou groteskní optikou. Jenže ten rozhodně nepodléhá snaze zalíbit se za každou cenu publiku a humor v jeho filmech má své místo, což se o Operaci Dunaj říci nedá. Ta zůstává zabřednutá jako krajně podbízivá, hřebejkovsky estrádně pojatá bramboračka.

Začátek filmu ovšem takovou prohru ještě neslibuje. Odehrává se na polské vojenské základně, kde důstojníci hovoří pochopitelně polsky (naštěstí tak hovoří v celém filmu, takže alespoň v něčem režisér zachoval prvek realističnosti). Třebaže už zde se objevují vtípky čtvrté cenové skupiny, dají se odpustit, protože film se ze začátku jeví jako kusturicovsky laděná, absurdně groteskní satira, na dřeň zesměšňující totalitní systém prostřednictvím jeho ozbrojených složek. Herci zde vytvářejí své postavy v intencích adekvátní komické nadsázky, kamera a střih zaznamenávají události v ději s příkladnou dynamičností.

Jenže pak už se děj přenese do jedné malé české vesnice, ve které oslavující hospodští štamgasti zatím ještě netuší, že za chvíli k nim dorazí nevítaní hosté. Jakmile se roztříší sklo oken hospody od hlavně tanku polské okupační armády, roztříští se už definitivně i vyprávění filmu na sled trapných a nezábavných epizod. Jejich leitmotivem jsou spontánní projevy odporu českých vesničanů vůči polským vojákům, které nakonec přerostou v projevy vzájemných sympatií. Scenáristická a dramaturgická bezradnost by se dala stručně charakterizovat slovy: „Jako kdyby to napsal Jarchovský.“ A skutečně – místo aby film nějak účinněji gradoval a vztahy mezi postavami dostávaly nějaký uvěřitelný rozměr, děj se jako v Pupendu vleče od jednoho figurkářského výstupu k druhému a zásadnější důvod, proč si okupanti s okupovanými nakonec řeknou, že si „musejí pomáhat“, se neosvětlí. Nejvýraznější je to u postavy dívky v děsivě deklamovaném podání Marthy Issové, která na začátku vystupuje jako nejhorlivejší, skoro až fanatická odpůrkyně nezvaných hostů, aby se postupně stala milenkou jednoho z nich. Takto schematický a nepřirozený vývoj postavy na filmovém plátně je vskutku kuriózní.

Jak bylo řečeno, film se drží mantinelů hřebejkovské „hořké“ komediálnosti. Už proto (a když ještě připočteme závažné dějinné pozadí filmu) si žádá sem tam nějaké to okořenění tragickými momenty. Zde si udělejme opět menší srovnání: zatímco Kusturica i Forman dokáží vážné i komické věci kombinovat ve svých filmech tak, že jedna nepřekáží druhé a dohromady vytvářejí nepatetický a přitom až mrazivě působivý celek, Glomb naopak vedle křečovitých komediálních scén sází takové vážné okamžiky (ve filmu to je například smrt dívky či scény s holubičkami), které svou přehnanou patetičností vyznívají naopak směšně, ba dokonce i směšněji než průhledné fórky z komediálních scén.

A ta neuvěřitelná klišovitá stereotypnost postav! Od grotesky jistě nelze čekat naprostý realismus, jenže to, jak jsou postavy v tomto snímku zobrazeny, pouze podtrhuje odpudivou estrádnost díla jako takového. Horší na tom je, že samotná stereotypnost a schematičnost má kořeny v již řečeném pochybném obsahovém vyznění: Čechy zde vidíme jako neambiciózní pivaře, polští okupanti jsou neškodní a milí lidé, kdežto Rusové, to jsou ti opravdoví zlosynové, co za všechno mohou. Tomuto zpodobení postav plně odpovídají i herecké výkony. Pokud se vůbec dá napsat herecké výkony, neboť to, co na plátně předvádějí herci od Polívky po Dyka, jsou spíše pouhé estrádní výstupy, ve kterých jde o to vypořádat se s už tak špatně napsanými rolemi jako s plochými, divácky rádoby přitažlivými karikaturami tu odbojné dívky (Martha Issová), tu hodného železničáře (Jiří Menzel), tu zase nesmělé dívky zamilované do polského vojáka (Monika Zoubková) a tu zase zbabělého Čecháčka (kdo jiný než Dušek). Kdo z herců tuto formu tajtrlíkování (když už nelze mluvit o „hraní“) posouvá až za hranici amatérismu, je vedle zmíněné Issové sám umělecký poradce režiséra Menzel coby starý přednosta stanice, pěstující holuby (ó, jak „nápaditý“ odkaz na Menzelův nejslavnější film), jenž se ke konci stane intimním přítelem Hospodské (Eva Holubová). Je vidět, že nejen v režisérské práci ztrácí Menzel postupem věku úroveň. Od přirozeného (ne)herectví v rolích typu gynekologa ze Hry o jablko po křečovitou exhibici v Operaci Dunaj.

Polští okupanti i jejich herečtí představitelé jsou ve filmu zcela stejní jako jejich české protějšky a ani švejkovského humoru mnoho nepochytili. Prkenní polští herci se sice mohou chlubit výraznou fyziognomií (máme zde jednoho svalovce i jednu objemnou důstojnici) i jedním známým jménem (mladý Stuhr), což jim však na přesvědčivějším hereckém výrazu nepomáhá.

Celý snímek vrcholí společným odjezdem Čechů i Poláků na tanku směrem do Vídně. Jistě, i tento výjev se snaží být výrazně kusturicovský, ovšem v rámci tohoto filmu (pokud pomineme velice nepřesvědčivou relativizaci minulosti, že ti polští okupanti vlastně nebyli tak zlí jako Rusové) působí jen kýčovitě. Jaké fantazie by si tvůrci vymysleli, pokud by točili film z druhé světové války, to raději nedomýšlet.

Operace Dunaj (Česko/Polsko, 2009)

Režie: Jacek Glomb Scénář: Jacek Glomb
Kamera: Jacek Petrycki
Architekt: Milan Býček

Hrají: Zbigniew Zamachowski, Maciej Stuhr, Martha Issová, Jan Budař, Martin Huba, Bolek Polívka, Miroslav Krobot, Vojtěch Dyk, Jaroslav Dušek, Monika Zoubková, Eva Holubová, Rudolf Hrušínský ml., Jiří Menzel…
Délka: 104 minut
Na DVD od 30. 11. 2009