Paulu Haggisovi stačí Tři dny ke svobodě i těžkotonážnímu napětí

Oscarový režisér, který
natočil zábavný thriller – to může vyznít jako protimluv nebo náznak
nedostatku financí na bankovním kontu. Z nesourodé směsi však může čas
od času vzejít něco dobrého. Tři dny ke svobodě jsou toho příkladem.
I když si Paul Haggis musel vystačit dokonce s tím, že natočil dvojče
jen o dva roky staršího francouzského snímku, uchoval si svůj rukopis při
psaní scénáře i komponování výsledných scén, a tak může být na
dílo pyšný.

Pozici měl o to horší, že snímek Pour Elle, z něhož při tvorbě
Haggis vycházel, se mezi širokou veřejností dočkal pozitivní odezvy. Pro
samotný americký remake je nevýhodné, že jej lze vnímat pouze jako klon
vytvořený pro Američany, kteří by francouzštinu a francouzské herce
neskousli, a tak se jim musí servírovat verze, jež prošla procesem
hollywoodizace. Minimálně začátek k tomu svou zrcadlově přesnou podobou
inklinuje, ale naštěstí zavčas Paul Haggis představí přidanou hodnotu.
Otevírá myšlenku, že když uvažujete o provedení zločinu, musíte kvůli
tomu narušit základy svého života a být schopni uvažovat zcela jiným
způsobem.

Jednoho dne do domu šťastné
rodiny Brennanových vtrhne policie a manželka Lara je obviněna z vraždy.
Když právnické cesty selžou a budoucnost se uzavírá mezi čtyři holé
stěny věznice, rozhodne se manžel John jednat, jak uzná za
nejpříhodnější. Pomůže své ženě z vězení ilegální cestou. Hlavní
postava je sice jen učitelem češtiny, ale schopným kompletně přebudovat
svůj život a toto jednání a uvažování determinuje jak jeho samotného,
tak diváky. Všechny filmy, v nichž se běžný člověk dostává za hranice
svého všedního života, automaticky pracují s jevem „vytržení
z reality“. Tři dny ke svobodě se to pokouší tematizovat otevřeně a
výjimečné je, že o něčem takovém hovoří dílo zasazené do reality
blízké skutečnosti, které se nevzdálí. Však režisér a scenárista Paul
Haggis dosud poutal pozornost svými dramaty, v nichž reflektoval bytostně
přítomné vředy současné společnosti. Díky stylu filmu se ona myšlenka
usazuje nejen překvapivě, ale i poutavěji, než když tak činí filmy, ve
kterých se paklíčem loupí v cizích snech nebo se navštěvují modří
indiáni na cizí planetě.

Moment aktu úprku z žaláře
je vzhledem k originálu i logice nejslabší a nejkřehčí částí. Akčně
laděné drama ho umenšuje a do popředí staví chvíle plánování. Ty
zahrnují mnohem víc starostí než jak překonat několik dveří a
strážných. Zaslouženě více času věnuje i poútěkové fázi. Utéct je
jedna věc, druhá je nenechat se chytit hned v prvním bistru, a to je
vlastně nejsložitější část všech „prison breakových“ plánů.
Započítejte, že nejste Jason Bourne a že nemůžete činit chladnokrevná
rozhodnutí. V případě Tří dnů ke svobodě je příprava a naplnění
plánu nosnou oporou napínavého příběhu. Název díla je však
zavádějící, protože časově vymezený limit tu hraje jinou roli než
v 96 hodinách nebo seriálové 24. Funguje pouze tak, že Johna postrčí
k rozjetí akce, a to se pak jedná o minuty, které Haggis snímá
s adrenalinovým zápalem. Pochvalné je, že si přitom udržuje vnitřní
rozum, a tak nedělá z policistů dementy a z hlavních postav supermany.

Slušně s látkou pracují
i motivace, které nejsou, jak bývá obyčejně zvykem, hnány
pomstychtivostí nebo touhou po svobodě. Oběma tematickým variacím se
snímek úžasně vyhýbá. První tím, že chybí záporná postava a Crowe
jako obyčejný člověk má už tak dost těžkou situaci s přemáháním
vlastní morálky, aby porušil zákony. Druhý případ se obchází jednoduše
tak, že uvězněný člověk dřepí v cele a do děje se příliš neplete.
Pozornost scenáristova pera je věnována pouze a především Johnu
Brennanovi, který se stále pohybuje s vlastním chápáním fungování
světa, kde je možné prostě se sebrat a utéct pryč, jak to v žánrových
snímcích vídáme. Nicméně k nezaplacení silné jsou momenty, kdy dojde
k nutnému rozloučení se vším, co musí opustit, a kdy se dostává na
rozcestí, v němž nevzal v potaz, co by vlastně chtěla jeho manželka a
jestli to nebude mít špatný vliv na syna. Charaktery se tím přetváří
v živoucí bytosti, jež se znenadání ocitají spíš v dramatu, než
v akční zábavě na zaplašení nudy.

To je právě nejsilnější stránka Haggisova filmového rukopisu, který
beze zbytku věnoval do služeb žánrového snímku. Propojil zábavnou
stránku brakového příběhu o útěku z vězení se svým zájmem pro
dramata ukotvená v realitě společnosti. Nejenže tím ohobloval výčnělky
absurdnosti, ale stvořil thriller, jehož vyústění není nalinkované a
jisté. Divák pak režisérovi odpustí i to, že původní nápad vzešel
z hlav francouzských filmařů.

Tři dny ke svobodě (The Next Three Days, USA, 2010)
Režie: Paul Haggis
Scénář: Paul Haggis, Fred Cavayé
Kamera: Stéphane Fontaine
Hrají: Russell Crowe, Liam Neeson, Olivia Wilde, Elizabeth
Banks, Brian Dennehy
Délka: 122 minut
Premiéra v ČR: 20. 1. 2011