Svět je šílený, ale to již dávno víme. Protože jinak by nikdy nemohl
chodit na remaky hollywoodskych filmů, u kterých již originál vzbudil
pramalou pozornost. To ne že bychom mluvili přímo proti aktuálnímu
kinofilmu Podivní, a už vůbec ne proti jeho předloze. Oba mají to
štěstí, že patří ve své době a svém žánru k těm, které proti
drtivé většině ostatní produkce vyčnívají. V případě remaku je
tenhle fakt však zvlášť politováníhodný. Zřejmě i proto, že málokdo
zná originál.
Ten je přitom dílem George A. Romera, legendárního tvůrce série zombie
filmů počínajíc jedním ze zakládajících ikonických děl žánru
moderního hororu Night of the Living Dead (1968). Ten má dneska již
páté pokračování od samotného Romera (o bezpočtu epigonů i remaků ani
nemluvě) a na jeho ostatní filmy se neprávem zapomíná. Crazies
vznikli mezi Nocí a Úsvitem mrtvých a není třeba být
géniem, aby nám to bylo zcela jasné. Není žádným tajemstvím, že
Romerovy filmy nejsou jenom prachobyčejnými horory, ale chytře, zábavně a
taky děsivě zamaskovanou kritikou společnosti. Atmosféra strachu, paranoie a
rozčarování, vedoucí k totálnímu chaosu a vraždění, byla pro
tehdejší náladu v Americe příznačná. Fiasko ve Vietnamu, prasklé
skandály v nejvyšších kruzích, pohyby zmatené společnosti všemi směry.
Nikdo nevěděl, komu věřit, ani jaké hodnoty vyznávat. Film o šířící
se epidemii vražedného šílenství sednul k takové situaci jako pěst
na oko.
Pro seriózní přístup k remaku musíme říct, že ani originál není
bez chyby a dnes již může působit značně zastarale a budit dojem, jestli
to již v době svého vzniku nebylo technicky nezvládnuté řemeslo plné
poloprofesionálních hereckých výkonů. Osobně si myslím, že tomu tak
není, to je ale věc názoru. Filmy stárnou, s tím nic nenaděláme.
Spoléhat se, že remake doplní možnosti tématu, by byla bláhovost, na to
nás již hollywoodské rychlokvašky posledních let vycvičily daleko za
hranice snesitelnosti. Tam, kde se nový The Last House on the Left
vyjímá jako perla v zasviněném chlévě plném rychlých polotovarových
zplozenců komerčního pekla, totiž vycházejí Eisnerovi Podivní
celkem se ctí. Oproti obludnému, již téměř nezvladatelnému množství
všech těch Pátků třináctého, Texaských i jiných masakrů všeho druhu
(jestli motorovou pilou, pilou, nebo jenom pilníkem na nehty nám začíná
být víceméně fuk) a podobného blábolu jsou totiž alespoň zábavní a
dobře natočení.
To, co mělo v 70. letech své opodstatnění a hlubší význam
v poukazování na využívání obyčejného amerického člověka armádou,
lhaní veřejnosti, manipulace, deziluze a hroucení amerického snu, je dneska
už jenom to nejobehranější klišé.
Neměli bychom ale nedostatky filmu omlouvat těžkými nedostatky filmů
jiných. Crazies jsou díky kvalitní režii a zcela průměrnému
scénáři koukatelní, snesitelní, zábavní, předvídatelní a hloupí.
Naděje do nich vkládané se nepotvrdily, ale není to lajdácká katastrofa.
Jenom slušně odvedené řemeslo podle předlohy, která by měla i dnes co
říct. Ale neříká… bohužel. To, co mělo v 70. letech své
opodstatnění a hlubší význam v poukazování na využívání obyčejného
amerického člověka armádou, lhaní veřejnosti, manipulace, deziluze a
hroucení amerického snu, je dneska už jenom to nejobehranější klišé
(kromě kočky vybíhající ze skříně). To, co tehdy mohlo vést
k zamyšlení nad aktuální situací, je dnes již jenom prostředkem zábavy.
Ne, že by se něco měnilo na využívání amerického člověka armádou,
lhaní vlastní veřejnosti a podobné legrácky politické mašinerie.
Přemítat nad nimi ale zřejmě nebyly ambice tohohle filmu.
Když budete Podivné sledovat, přijdou vám téměř všechny jeho
složky důvěrně známé. Není to jenom proto, že Romerovy postupy se, co se
týče tvoření tísnivé a zlověstné nálady ticha před bouří staly
jakousi hororovou šablonou, ale protože scénář ji podává ve zcela
primitivní formě. Dvojice adaptátorů, která se tu sešla, Scott Kosar a Ray
Wright, má za sebou již několik podobně laděných děl, právě těch,
které považujeme za největší zlo filmového plátna, a tak jim
doporučujeme v dobré vůli zanechat tohle nevděčné zaměstnání anebo
příště raději víckrát měřit, než začnou řezat.
V dnešní módě apokalyptických vizí by mělo význam soustředit se
spíše na emocionální dopad toho, jak vaši známí zdánlivě bezdůvodně
zešílí a začnou vraždit jiné vaše známé, to by mohl být zdroj
neskutečně silných emocí.
Největším štěstím, ba přímo záchranou tak zůstává režisér.
Breck Eisner dokazuje, že Sahara nebyla náhodou a režíruje velice
efektně – střídmě, ale s maximálním účinkem. Vylidněná atmosféra,
ve které se pohybují hrdinové sevřeni mezi dva ohně – postižené a
nekompromisní armádu, snažící se ututlat důsledky jednoho ze svých mnoha
nepovedených projektů, je silným základem, na kterém se dá solidně
budovat stavba plná napětí a dramatu. Zpočátku se i přesto zdá, že jde
o naprostý průměr s několika světlejšímí okamžiky a precizně
zpracovanými scénami. Ve druhé půlce však již celý děj probíhá jenom
v těch výrazných okamžicích, natočených velice úsporně a nápaditě.
Ne že byste uviděli něco, co jste předtím neviděli, nebo že by
v ostříleném divákovi zanechal kdovíjak hluboký dojem. To ne, jako
jednorázová zábava pro fandy atmosférického hororu je však přípustný,
koukatelný a jako takový ho lze i doporučit.
Navzdory názvu se příběh nevěnuje ani tak tomu šílení, stejně tak
děj je spíše komorním putováním po kraji zpustošeném běsněním a
snahou zahladit ho. V dnešní módě apokalyptických vizí by mělo význam
soustředit se spíše na emocionální dopad toho, jak vaši známí zdánlivě
bezdůvodně zešílí a začnou vraždit jiné vaše známé, to by mohl být
zdroj neskutečně silných emocí a ve výsledku by se snad blížil –
abychom nezacházeli nějak daleko – právě Poslednímu domu
nalevo, který tak zůstává světlou a velice ojedinělou výjimkou
v krvavých lázních podprůměrnosti současného preferovaného žánru
slasherů. Nečekejte, že se snad dovíte něco o původu nemoci nebo se
zapletete do skutečných lidských osudů a psychologie postav, kdeže, o tom
přece současné horory – a už vůbec remaky starých – nejsou.
Šílenství je nakažlivé, to je známý fakt. Mnohem nakažlivější je
však hloupost. Dejte pozor, aby na vás z takových filmů neskočila.
{youtube}lEMZwQulT1Q{/youtube}
Podivní (The Crazies, USA,Spojené arabské emiráty
2010)
Režie: Breck Eisner
Scénář: Scott Kosar + Ray Wright podle scénáře G. A.
Romera k filmu z r. 1973
Kamera: Maxime Alexandre
Hudba: Mark Isham
Střih: Billy Fox
Hrají: Timothy Olyphant, Radha Mitchell, Daniell Panabaker,
Jon Anderson, Christie Lynn Smith, Brett Rickaby, Preston Bailey, Lisa K. Wyatt,
Lynn Lowry, John Aylward
Délka: 101 minut
Premiéra v ČR: 22. 4. 2010
Premiéra v SR: 24. 6. 2010
Napsat komentář