Poslední dům nalevo

The Last House on the Left natočil Craven, bývalý středoškolský učitel, v roce 1972. I když v něm tuze trpěla dvě mladá děvčata, nejednalo se primárně ještě o vraždění adolescentů, tato únavná nekončící vlna přišla až později s populárními sériemi jako Pátek třináctého, Halloween, Texaský masakr motorovou pilou nebo (taky Cravenova) Noční můra v Elm Street. Ale dřív, než přišli definitivně do módy naporcovaní náctiletí krasavci a barbíny, byla v centru pozornosti exploatace. A původní Last House on the Left byl jejím typickým zástupcem – nesourodá směs explicitního násilí, otevřené sexuality a drog, jejichž prvořadým cílem bylo šokovat, míchaná s groteskními výstupy a veselou hipízáckou hudbou. Ukradený příběh pojednával o dvou dívkách, které se připletou do cesty bandě kriminálníků a krutě na to doplatí. Pak se banda připlete do cesty rodičům jedné z nich, kteří se o činu dozvědí, a následuje jejich ještě krutější pomsta…

Zdá se, že nové verzi se nevyhne absolutně žádný horor pojednávající o brutálním násilí, ba ani horor jinak zapadlý a podprůměrný (viz nedávný zoufalý Krvavý Valentýn). S horory je to ale podobně jako s pornem – je jedno, kolik jich vidíte, pokud vás baví, můžou přicházet pořád znovu. Nových a nových verzí stejných hororů bude jistě dost i v budoucnosti, stejně jako lidí, kteří se na ně budou chtít dívat, cynické kritiky nevyjímaje. Místo otřepaného přivolávání zkázy na hlavy hollywoodských producentů, nemajících vkusu a chtivých zisku, se tedy raději pojďme podívat na jejich nejnovější přírůstek, kterým je právě pod taktovkou Dennise Illiadise natočený Poslední dům nalevo. Na začátek nutno říci, že se nejedná o horor, ale čistokrevný thriller bez špetky nadpřirozena nebo snahy strašit. Příběh zůstal stejný, změnila se ale doba, a tak i vyznění filmu. A jako recenzent se můžu jenom třást radostí, že je tady konečně nějaký krvavý film, při kterém nemusím jenom dokola omílat ta samá slova odsouzení. Na rozdíl od svého originálu a vlastně i většiny současných filmů tohohle žánru není v Posledním domě primární snahou předvádět brutální násilí, ale vyprávět příběh. Ukázat drama. A možná i sdělit nějaké poselství…

To, pravda, vůbec neznamená, že bychom se násilí vyhli. Právě naopak. Je to na něm postaveno a zejména scény v lese můžou být pro slabší nátury téměř nesnesitelné. Jeho předvádění ale není samoúčelné a nijak se nepřehání, jenom se neskrývá našim očím. Slouží tady příběhu a vzbuzení emocí a nutno říct, že se mu to skvěle daří. Hlavně ve srovnání s drtivou většinou současné produkce podobného typu, zvlášť nedávno uvedeným Krvavým Valentýnem a Pátkem třináctého. V posledním domě nalevo má chování postav smysl. Nepobíhají tady nadržení prachatí krasavci ani modelky se sexepílem jako tank a mozečkem velikosti lískovce. Záporáci tady nejsou nesmrtelnými němými tvářemi, které s reakcemi fotobuňky řežou všechno, co jim přijde do cesty. Nejsou ani bezejmennými ikonami čirého zla a symboly lidské zvrácenosti, jako například ve filmu Oni, ale více méně obyčejnými zločinci na útěku, kteří nejsou prostí vlastních pocitů, tužeb nebo únavy. A jejich oběti nejsou jenom náhodnou hračkou ve spárech jejich zrůdnosti, stejně jako později ochromenými loutkami podléhajícími teroru.

Díky výborným, velice přirozeným hereckým výkonům a chytrému scénáři, který se nevysmívá logice a realističnosti, jak bývá často zvykem, jsou postavy i příběh životné a uvěřitelné. Díky citlivé režii vás zase film lehce vtáhne do děje. Nikam se nežene, dává si na čas, jde mu o zprostředkování mimořádně široké škály pocitů. Od takových filmů očekávám většinou jenom zhnusení, vztek, depresi a rezignaci, možná trochu velice zvrhlé zábavy, a hlavně ulehčení na konci, že to už je za mnou, s přetrvávajícím studem nad lidskou přirozeností. Poslední dům nalevo je v tomto směru nepoměrně bohatější. Idylku střídá šok, rodinnou pohodu naturalistické násilí, ponížení bez konce triumfální euforii, drásající napětí výbušné uvolnění i dokonale osvobozující okamžiky. Snímek dosahuje velice intenzivních pocitů a přechody mezi náladami nejsou vůbec násilné (ehm, ve smyslu filmového řemesla!). Užijete si tedy přitom nejen zhnusení z degradace lidství, lítost a soucit, ale i klidnou atmosféru a závratné nadšení z bolesti těch druhých. Jak už je vám ze synopse asi jasné, utrpení bude totiž vynahrazeno víc než jen dostatečnou satisfakcí… A ve své podstatě tady pak najednou máme rodinné drama s velice klasickým vypravěčským obloukem a vyústěním…

Na Poslední dům nalevo můžete jít tedy klidně se svým milým nebo i babičkou, pokud byla alespoň zaměstnána u mafie… Není vůbec o bezbřehém zabíjení pro ukojení našich hluboce podvědomých tužeb, ale spíš o nešťastné náhodě, která se zvrtla ke strašnému trápení, o vendetě, která vám přijde oprávněná, i kdyby hrdinové měli i jiné východisko, o znovunalezení důstojnosti za cenu velké oběti, touze po životě, klidu a míru. Je to o morálce, spravedlnosti a právu na pomstu. O hněvu a tom, jak v nás kvůli přežití prorazí civilizační slupkou zákon džungle. Otázek, které si můžete klást po tomhle příběhu o překračování jistých hranic, které považujeme za normální a přirozené, je víc než dost. Žádné jasné závěry ale nedostanete…

Poslední dům nalevo (The Last House on the Left, USA – 2009)
Režie: Dennis Illiadis
Scénář: Adam Alleca, Carl Ellsworth podle dřívějšího scénáře Wese Cravena
Kamera: Sharone Meir
Hudba: John Murphy
Střih: Peter McNulty
Hrají: Sara Paxton, Garrett Dillahunt, Tony Goldwyn, Monica Potter, Michael Bowen, Joshua Cox, Spencer Treat Clark, Aaron Paul, Martha MacIsaac
Premiéra v ČR: 21. 5. 2009
Délka: 110 minut