Francouzský snímek režiséra Juliena Leclercqa Přepadení popisuje
dramatické události, které se odehrály v prosinci roku 1994. Tehdy na
letišti v Alžíru unesla čtveřice teroristů letadlo, které se mělo
vypravit na let do Paříže. Od momentu, kdy se tito muži zmocní
létajícího stroje, sleduje film tři dějové linie: to, co se děje uvnitř
letadla, snahu francouzských státních složek vymyslet nejlepší záchranné
řešení a hektické přípravy zásahové jednotky (GIGN) před možným
pokusem o osvobození pasažérů.
Základním znakem Přepadení je snaha o autentickou rekonstrukci
většiny důležitých momentů. To se odráží ve stylu filmu, pro který je
typická mírně roztřesená kamera. Svými těkavými pohyby se snaží
navnadit pocit přítomnosti člověka, který vše natáčí jakoby
v reálném čase příběhu. Takovou prací s kamerou jsou známé
především snímky režiséra Paula Greengrase, mezi něž patří i Let
číslo 93, který pojednával o velice blízkém tématu. To ostatně
vysvětluje, proč se Přepadení tak často k tomuto snímku
přirovnává.
K preciznosti Letu číslo 93 ovšem Leclercqovu dílu přece jen něco
schází. Zatímco Greengras si vystačil jako němý pozorovatel událostí,
tvůrci Přepadení se rozhodli přidat emotivní dějovou linii člena
zásahové jednotky Thierryho a jeho manželky, která má strach, že se mu
při záchranné misi přihodí něco zlého. Problém tkví v tom, že scény
s jeho ženou svou odlišností narušují efekt nezúčastněnosti, o který
se celý film poměrně úspěšně snaží. Není to sice nechtěně legrační
jako podobně laděné scény v cajdáku typu Armageddonu, ale
v enormní záplavě chladných barev (obrazové filtry) a popisném ražení
díla to působí úplně zbytečně a dosti vykonstruovaně.
Naopak velmi výborné jsou téměř všechny sekvence, které se
odehrávají uvnitř nebo kolem letadla, v němž bychom za hlavní
(anti)hrdiny mohli považovat čtyři teroristy, jejichž charaktery sice
nepoznáme tak zblízka jako ten Thierryho a jeho ženy, ale i přesto
z náznaků pochopíme jejich motivace. Velmi výstižná je v tomto ohledu
scéna, kdy před letadlem stojí matka jednoho z únosců a přemlouvá jej,
aby svého snažení zanechal.
Snaha o autentické pojetí vytváří intenzivní napětí, takže
Přepadení poměrně hladce zapadá do kategorie thrilleru, byť se
rozhodně nejedná o klasický žánrový film, který by nějak výrazně
využíval zažitých klišé. V určitých chvílích se dokonce zdá, že
méně náročný divák bude frustrovaný tím, že některé zásadní
události neprobíhají podle známých vzorců vyprávění. Kupříkladu celá
závěrečná akce zásahové jednotky se oproti americkému mainstreamu jeví
jako hokus pokus nějaké partičky průměrných svátečních střelců.
Jenže pokud Přepadení rekonstruuje onu tragédii správně, pak
se nám zřejmě snaží ukázat, že takhle nějak to asi bylo. Což znamená,
že bychom se to měli pokusit přijmout. Předchozí divácké zkušenosti a
racionální uvažování nás ovšem pravděpodobně bude nutit klást si
otázky nad samotnou logikou takových scén, jako byl postup finálního
zásahu, ale i nad závěrečným chováním teroristů, kteří dlouho
avizovali, že mají velké plány.
Je tedy škoda, že snímek nejde více do hloubky v tom smyslu, že by nám
lépe vysvětlil, jakým způsobem se plánuje útok jednotky, protože pak
bychom se nemuseli tolikrát divit některým drobnostem. Přesto si tvůrci
Přepadení mohou odfajfkovat splněnou misi, pokud jim opravdu šlo
o věrohodné převedení skutečných událostí do filmové podoby. V tomto
ohledu recenzovaný snímek nikterak neselhal a kromě výše zmíněných
nedostatků se jedná o solidní podívanou. Vedle Letu číslo 93 ale
zřejmě upadne v zapomnění, možná i proto, že se zabývá tak málo
známou tragédií.
Přepadení (L’Assaut, Francie, 2010)
Režie: Julien Leclercq
Scénář: Simon Moutairou, Julien Leclercq
Hrají: Vincent Elbaz, Grégori Derangère, Mélanie
Bernier, Philippe Bas, Aymen Saïdi, Marie Guillard, Mohid Abid
Délka: 95 minut
Premiéra v ČR: 5. 1. 2012
Napsat komentář