Přepadení ukazuje, že Francouzi si umí ochránit své občany

Základním znakem Přepadení je snaha o autentickou rekonstrukci většiny důležitých momentů. To se odráží ve stylu filmu, pro který je typická mírně roztřesená kamera. Svými těkavými pohyby se snaží navnadit pocit přítomnosti člověka, který vše natáčí jakoby v reálném čase příběhu. Takovou prací s kamerou jsou známé především snímky režiséra Paula Greengrase, mezi něž patří i Let číslo 93, který pojednával o velice blízkém tématu. To ostatně vysvětluje, proč se Přepadení tak často k tomuto snímku přirovnává.

K preciznosti Letu číslo 93 ovšem Leclercqovu dílu přece jen něco schází. Zatímco Greengras si vystačil jako němý pozorovatel událostí, tvůrci Přepadení se rozhodli přidat emotivní dějovou linii člena zásahové jednotky Thierryho a jeho manželky, která má strach, že se mu při záchranné misi přihodí něco zlého. Problém tkví v tom, že scény s jeho ženou svou odlišností narušují efekt nezúčastněnosti, o který se celý film poměrně úspěšně snaží. Není to sice nechtěně legrační jako podobně laděné scény v cajdáku typu Armageddonu, ale v enormní záplavě chladných barev (obrazové filtry) a popisném ražení díla to působí úplně zbytečně a dosti vykonstruovaně.

Naopak velmi výborné jsou téměř všechny sekvence, které se odehrávají uvnitř nebo kolem letadla, v němž bychom za hlavní (anti)hrdiny mohli považovat čtyři teroristy, jejichž charaktery sice nepoznáme tak zblízka jako ten Thierryho a jeho ženy, ale i přesto z náznaků pochopíme jejich motivace. Velmi výstižná je v tomto ohledu scéna, kdy před letadlem stojí matka jednoho z únosců a přemlouvá jej, aby svého snažení zanechal.

Snaha o autentické pojetí vytváří intenzivní napětí, takže Přepadení poměrně hladce zapadá do kategorie thrilleru, byť se rozhodně nejedná o klasický žánrový film, který by nějak výrazně využíval zažitých klišé. V určitých chvílích se dokonce zdá, že méně náročný divák bude frustrovaný tím, že některé zásadní události neprobíhají podle známých vzorců vyprávění. Kupříkladu celá závěrečná akce zásahové jednotky se oproti americkému mainstreamu jeví jako hokus pokus nějaké partičky průměrných svátečních střelců.

Jenže pokud Přepadení rekonstruuje onu tragédii správně, pak se nám zřejmě snaží ukázat, že takhle nějak to asi bylo. Což znamená, že bychom se to měli pokusit přijmout. Předchozí divácké zkušenosti a racionální uvažování nás ovšem pravděpodobně bude nutit klást si otázky nad samotnou logikou takových scén, jako byl postup finálního zásahu, ale i nad závěrečným chováním teroristů, kteří dlouho avizovali, že mají velké plány.

Je tedy škoda, že snímek nejde více do hloubky v tom smyslu, že by nám lépe vysvětlil, jakým způsobem se plánuje útok jednotky, protože pak bychom se nemuseli tolikrát divit některým drobnostem. Přesto si tvůrci Přepadení mohou odfajfkovat splněnou misi, pokud jim opravdu šlo o věrohodné převedení skutečných událostí do filmové podoby. V tomto ohledu recenzovaný snímek nikterak neselhal a kromě výše zmíněných nedostatků se jedná o solidní podívanou. Vedle Letu číslo 93 ale zřejmě upadne v zapomnění, možná i proto, že se zabývá tak málo známou tragédií.

Přepadení (L'Assaut, Francie, 2010)

Režie: Julien Leclercq
Scénář: Simon Moutairou, Julien Leclercq

Hrají: Vincent Elbaz, Grégori Derangère, Mélanie Bernier, Philippe Bas, Aymen Saïdi, Marie Guillard, Mohid Abid
Délka: 95 minut
Premiéra v ČR: 5. 1. 2012