Protektor

Příběh někdejší nastupující herecké hvězdy – židovky Hany Vrbatové a jejího muže, rozhlasového redaktora Emila, který paradoxně svou slávu buduje na bedrech okupantské moci: takovou historii vypjatých charakterů ve vypjaté době jsme už měli možnost vidět mnohokrát (vedle celé řady titulů z již zmíněných slavných šedesátých let nelze nevzpomenout Hřebejkovo Musíme si pomáhat).

Jde tu tedy především o způsob zpracování a originalitu tvůrčího pohledu, který nám autoři na již poněkud okoukaném korpusu fabule servírují. Najbrta je třeba zcela důrazně pochválit, že se po stereotypní šňůře laskavých nebo troškovských komedií snaží natočit český film „jinak“. Zjevně inspirován slavnou Evropou Larse von Triera před diváka staví opulentní vizuální hody. Brilantní střih (Pavel Hrdlička), jeden z nejlepších kameramanských výkonů v českém filmu za posledních dvacet let (Miloslav Holman), jenom zdánlivě nedobová elektronická hudba (MIDI LIDI) a do posledního detailu propracovaná výtvarná stylizace (kostýmy Andrey Králové). Najbrt natočil film, který se bez nádechu floskule dá označit jako „světový“, a jeho případný úspěch v západní Evropě či USA bude zcela jistě zasloužený. Co se tedy týče formy, nelze Protektora obvinit z domácí provinčnosti a falešné sebejistoty, že přece točíme hlavně pro českého diváka, který „zbaští“ všechno, kde je sranda, láska a NAŠE krajina.

Problémy tohoto filmu vyrůstají ve chvíli, když se mimo formu začneme soustředit na scénář (Robert Geisler, Benjamin Tuček, Marek Najbrt) a herecké výkony. Jak už jsem poznamenal, téma českého hrbení se před mocí už je ošoupané a ani Protektor v něm neobjevuje žádné nové roviny. Emil Vrbata se tradičně pomalu stává zajatcem nacizmu a jeho křehké morální zábrany se rozpouští v moři výhod a společenského úspěchu. Hana v běsnění antisemitizmu může osudu vzdorovat pouze nárazovými provokacemi (nechá se fotit na místech, kam je Židům vstup zakázán), podivným vztahem k promítači z místního kina a závislostí na morfiu. Šablona a figurková trapnost čiší i z udatného odbojáře Franty, který bojuje za demokracii až do posledního dechu. Obehranost těchto „dramatických situací“ je ještě posílena mnohdy strašidelnými frázemi, které téměř všechny postavy vypouští ze svých úst (židovský herec po Mnichovu: „Až přijdou Němci, to teprve začne ta pravá premiéra!“).

Nejzajímavějším motivem se tak stává prapodivná láska Hany a Emila, která v rámci milostných schémat není ani trochu frázovitá. Tvůrci nám tu nedemonstrují tradiční romantický kýč, ale na první pohled pravý opak. Ti dva nešťastní lidé v nešťastné době svou lásku zcela určitě považují za osudovou, ale jako by se navzájem snažili přesvědčit, že tomu tak není. Provokují se žárlivostí, nevěrou a demonstrativním pohrdáním. Přesto však víme, že za touto slupkou se ukrývá láska tak silná, že definitivní rozdělení by znamenalo jistou smrt. A po formální i obsahové stránce fascinující závěr nám tuto domněnku může potvrdit (nebo také ne, záleží na diváckém úhlu pohledu).

Nejhůře v Protektorovi dopadá herecký komponent. Marek Daniel v roli Emila je téměř celý film monotónně prkenný a leckdy působí dojmem, že na nás z plátna mrká se slovy: „Já nehraju! Já jenom procházím!“ Jeho studený přístup k roli nezachrání ani závěrečné „hrdinovo“ morální probuzení, kdy Emil ve své duši svádí těžký boj. Bitvu se svědomím Danielovi ani na vteřinu nevěřím. Stejně jako Haně Jany Plodkové nemohu v jejím jednotvárném výrazu uvěřit bolest, touhu, výsměch, nenávist, ani závěrečné smíření. Tedy to, co zcela očividně scénář předepisuje, ale herec svou fysis nenaplňuje. Nejlépe se tak herecky naplňuje jindy průměrná Sandra Nováková v roli přitroublé, ale v naivní zamilovanosti vlastně sympatické novinářky Kristy, a rozhlasák Jana Budaře, který inteligentně ve svém konání jde vždy jenom do těch mezí, kde nemusí projevit vlastní názor.

Nevyrovnanost hereckých výkonů mrzí o to víc, že lepší režijní vedení hlavních představitelů a dokonalejší osobní práce se svěřenou rolí by mohla otupit výše zmíněnou frázovitost některých dialogů. Dobrý herec dokáže i z fráze udělat uvěřitelnou promluvu. To se zde neděje (mnohdy mám dojem, že „nehraní“ je až záměrné) a kritik pláče nad zmařenou příležitostí.

Pocit fádnosti se však při všech kladech vznáší i nad celkovým dojmem z filmu Protektor, který má dokonce i oscarové ambice. Film nás zavádí do doby největšího pokoření českého národa. Nevyhýbá se ani těm nejkrutějším podobám nacistické okupace (několik scén z gestapáckých mučíren), ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že mladí ambiciózní tvůrci hledí na dějiny tezovitě a učebnicově. Zatímco mladí tvůrci let šedesátých, na které se současný český film neustále odvolává, šli ostře proti myšlenkovému světu svých rodičů, Najbrt zůstává ve škatulce své generace, kdy jsme všichni vlastně jedna velká rodina, každý v podstatě jedná správně a morální základ historie se relativizuje až na samou hranici snesitelnosti.

Nejzásadnější metaforický symbol filmu – jízdní kolo, které v příběhu postupně získává hned několik významů (a já jako kritik, který nechce nic prozrazovat, tu nebudu za chytrého), můžeme vztáhnout i na stav dnešní české kinematografie. Tvůrci zběsile šlapou, ale hrbí se před uměleckou odpovědností tnout do zpuchřelých témat morálky a svědomí národa i jednotlivce. Ovšem znovu musím zopakovat – Najbrta musíme chválit, že se snaží umělecký peloton nasměrovat, což je v dnešní zbabělé době známka udatnosti.

Text na přání autora nebyl redigován.

Protektor (Česko, 2009)
Režie: Marek Najbrt
Scénář: Robert Geisler
Kamera: Miloslav Holman
Hudba: skupina Midi Lidi

Hrají: Jana Plodková, Marek Daniel, Klára Melíšková, Sandra Nováková, Jan Budař, Martin Myšička, Josef Polášek, Jiří Ornest, Matthias Brandt, Simon Schwarz, Leoš Noha, Tomáš Žatečka, Cyril Drozda, Jan Řéhák, Richard Stanke, Tomáš Měcháček
Délka: 100 minut
Premiéra: 24. 9. 2009