Půlnoc v Paříži rozehrává hru na poznávání slavných mrtvých umělců
V případě Půlnoci v Paříži dostál americký režisér Woody Allen svému pravidlu natočit aspoň jeden film ročně, ale odhodil stranou neurózy i přehnanou výřečnost. Přestože literární zápal a nadšení pro dávné umělecké legendy jsou pro postavu Owena Wilsona typické, mnohem častěji zírá na to, co se to kolem něj děje, a po boku svých velkých vzorů nenachází slov. Připravte se na film, kde se potkává Francis Scott Fitzgerald s Ernestem Hemingwayem i Salvadorem Dalím.
Gil přijíždí do Francie se svou nastávající a jejími rodiči, kteří tu jsou kvůli obchodu. Miluje Paříž, a přestože se dosud živí psaním scénářů v Hollywoodu, nejraději by se po vzoru velkých spisovatelů na čas v městě s Eiffelovou věží v panoramatu usadil a napsal román. Jeden má dokonce rozepsaný, ale není si jeho kvalitou jistý a nikomu ho nechce ukázat. Jedné noci se po propitém večeru nachomýtne do zapadlé uličky, když vtom odbije půlnoc a před ním zastaví auto jak z dvacátých let minulého století. Veselá posádka ho nabere a on pomalu zjišťuje, že se nějakým zvláštním způsobem posunul v čase. Jeho literární dušička zažívá extázi.
Stejně jako v případě Vicky Cristiny Barcelony je už z názvu filmového titulu očividné, které ze slavných měst newyorského režiséra poblouznilo. Paříž desítky let inspirovala mnohé umělce, mluví se o ní jako o jednom z nejromantičtějších míst a obě tyto charakteristiky Woody Allen zapojil do svého nejnovějšího vyprávění o spisovateli v krizi profesní i osobní. Woodyho okouzlení je přehnaně cítit už v prvních několika minutách, kde namísto tradičních úvodních titulků, které v jeho tvorbě typicky zaujímají postavení otevíracího momentu díla, zasadil sérii všedních, nudných a rutinních záběrů pařížských ulic, obchůdků i ikonických pamětihodností. Chybí jim ale jiskra, kterou skutečné město zažehlo v Allenovi, a tak může být divák jen rád, že zbytek Půlnoci v Paříži se podobným turistickým vrtochům vyhýbá.
Neznamená to ovšem, že by byl konec s dilematem, jestli je Půlnoc v Paříži dobrý film, nebo ne. Jakmile něco nadchne, okamžitě je možné nalézt hned několik kritických protiargumentů. Půlnoc v Paříži stojí na humorné premise setkání protagonisty Owena Wilsona s velkými uměleckými osobnostmi dvacátých let dvacátého století. Dílo tak srší humornými narážkami, které fungují hlavně v případě dostatečných kulturních znalostí. Kdo nezná ani Salvadora Dalího a druh jeho práce, nemá o půlnoci v Paříži co pohledávat. Konkrétně tento muž, kterého si v excentrickém pojetí střihl Adrien Brody, patří k jedné z nejlibovějších atrakcí snímku. Na druhou stranu se film staví do lehce elitářské pózy kavárenského intelektuála a s narůstajícím množstvím známých osobností na metru čtverečním se z něj stává hra na hádání. Poznali jste, kdo to je? Film na vás mrkne a pobídne, abyste se narážce zasmáli.
Částečně dílo vsází na magičnost okamžiku, na zázračného genia loci, který je vlastní jen a pouze Paříži, nejlépe v noci a ještě za deště. Ovšem tentokrát se Allen nespokojil s obyčejným a patolízalsky realistickým pojetím díla, ale pohrává si s žánry a nechává svého hrdinu cestovat časem. Jestli je to výsledek opileckých halucinací, neklidného spánku, undergroundového happeningu příznivců dávno zašlých let nebo jestli skutečně Wilsonova postava natrefila na časovou díru, kterou se můžete vrátit do dávných let, neříká Allen otevřeně. Z mnoha indicií ale lze vyvodit jasný záměr. Allenovi se daří vkusné vyjádření posunu v čase a co na kouzlu ztrácí dnešní podoba Paříže, to stejnou měrou získávají dvacátá léta se svou noblesou, zlatavou barvou i exkluzivitou osobností. A když už se zdá, že Půlnoc v Paříži nepřekročí stín hříčky a příběhu o literárním vzepětí a inspiraci, vytasí se film i s krásným poselstvím o falešné idealizaci minulosti. Jeho doslovnost sice bolí, ale vzhledem k tomu, jaké sny se ve filmu plní, upřímnost dojme.
Někdo by řekl, že výběr Owena Wilsona do role allenovského ražení nebyl nejšťastnější nápad. Už při pohledu na plakát, který je vyveden ve stylu Vincenta van Gogha, platí, že nepasujícím předmětem je postava tohoto herce. Překvapí proto, že zužitkovává svou roztěkanost a výřečnost, aby si získal sympatie vedle nechutně všeznalého konkurenta Paula, kterého s povýšenou arogancí ztvárnil Michael Sheen. Druhou silnou zbraní, kterou neváhá Wilson využít, je jeho roztomilý kukuč, na který balí ženské, ať už se jedná o starou známost Inez (nepříliš výrazná Rachel McAdams) nebo nečekaný románek s Adrianou (francouzsky svůdná a neodolatelná Marion Cotillard). Ostatní staví své role na pitoresknosti své nečekané přítomnosti, čímž kouzelně baví, ať už se Hemingway dožaduje boxerského zápasu, nebo se Dalí nemůže zbavit podivného okouzlení tvarem nosorožce.
Woody Allen nabízí ojedinělou dovolenou v Paříži. Cestovky vám naslibují kde co, ale jen Allen vás zavede mezi uměleckou smetánku a třeba i zažhne jiskru touhy po umění. Současně s tím ale musíte počítat, že výlet to bude krátký a pod kůži se dostane jen nejvytrvalejším.
Půlnoc v Paříži
(Midnight in Paris, 2011)
Režie: Woody Allen
Scénář: Woody Allen
Kamera: Darius Khondji
Hrají: Owen Wilson, Rachel McAdams, Marion Cotillard, Kurt
Fuller, Carla Bruni, Adrien Brody
Délka: 94 minut
Premiéra v ČR: 22. 9. 2011