Sejdeme se v Eurocampu
Nestává se často, že česká kina navštíví dokumentární film. Velmi zřídka se pak jedná o dokument z české produkce. Zdá se ovšem, že k režisérce Erice Hníkové se tento fakt nějak nedonesl, a tak již podruhé atakuje kina dílem, které lze jen stěží zařadit do středního proudu.
Po neočekávaném úspěchu filmu "Ženy pro měny" přišla Česká televize k režisérce s nabídkou natočit hodinový dokument. Téma bylo jasné – uniformy. S tímto námětem se Erika Hníková a její skromný štáb rozjeli do vesničky Běšiny, kde vedle sebe žijí tři spolky (sokolové, hasiči a myslivci), tedy skupiny, pro které jsou uniformy stěžejní.
Snímek opravdu začíná jako pojednání o problematice stejnokrojů z pohledu jejich nositelů, ovšem postupně se před našima očima otevírá zcela nové a mnohem hlubší téma – téma lidského soužití v prostoru jedné české vesnice, která nemá vlastní hospodu. Režisérka byla při natáčení filmu natolik překvapena příběhy, které postupně tanuly na povrch, že se rozhodla natočit dokumentární film s jasnou dějovou linií, která (zdá se) chronologicky kopíruje zážitky a zkušenosti, jež Hníková při natáčení nabrala.
Máme tedy co dělat se značně zpopularizovanou verzí, která balancuje na hranici dokumentu a komedie, kde není pochyb o autenticitě protagonistů, ale občas lze zapochybovat o autenticitě jejich výkonů. Kamera samozřejmě zkresluje a nutí lidi chovat se jinak než v běžném životě. Také zásah zvenčí v podobě režisérky, která klade do té chvíle tabuizované otázky, vrhá na diváka stín pochybností o realističnosti postav. Ovšem Erika Hníková již podruhé dokázala, že práce s lidmi je jí vlastní, a v rámci možností dokázala přimět obyvatele Běšin k přirozenému projevu, kdy divák sice vnímá určitou přetvářku, ovšem nikoliv jako reakci na objektiv kamery, nýbrž jako prostředek mezilidské komunikace.
Sejdeme se v Eurocampu nelze po zhlédnutí označit za dokument v pravém slova smyslu. Našroubované komické prvky, gradace příběhu i otevřené odhalování "třinácté komnaty" obce Běšiny dělají ze snímku zábavnou podívanou, která položí několik otázek, ovšem nesnaží se nijak předstírat snahu o objektivní vyjádření života na české vesnici. Režisérka se natolik sblížila s lidmi z Běšin, že se sama stává součástí bizarního příběhu, který se odvíjí sám bez možnosti ovlivnit jeho vyznění nějakými filmařskými fintami. Lze tedy říci, že přerostl svým tvůrcům přes hlavu a divák je tak konfrontován s určitým úhlem pohledu, jehož zábavnost potlačuje informativní složku.
Aktivní účast Eriky Hníkové v ději přispívá k rodinné atmosféře filmu, čímž je zcela eliminován novinářský element. Po zhlédnutí vás sice napadnou myšlenky typu: Běšiny = Čechy x Eurocamp = vliv Evropské unie apod., ovšem to je paralela čistě náhodná a poněkud chabá, aby ze snímku udělala dílo hodné plného označení dokument. Režisérka (ať už se pokoušela o cokoliv) nenatočila suchý přehled života na české vesnici, ale zábavnou tragikomedii s neherci v hlavních rolích, jejíž příběh psal sám život a upravila E. Hníková. Díky tomu se výsledek ovšem dostal do kin a neskončil nepovšimnut v archivech ČT.
Součástí projekce je také předfilm nazvaný Čtyři kroky dvojpůlka, který autorka natočila ve druhém ročníku FAMU v rámci zadání "portrét". Určitým způsobem spojuje témata Žen pro měny a Sejdeme se v Eurocampu a představuje tak přechodový prvek, který vypoví nemálo o autorčiných postupech tvorby a o jejím budoucím směřování.
Jste-li tedy již překrmeni americkou produkcí a z hřebejkovin se vám již dělá nevolno, nabízí se zábavná jednohubka, jejíž chuť vám ovšem ještě nějakou chvíli zůstane viset na patře.
