Strana 10 - film-recenze

Jim Sheridan se nás rozhodl trochu postrašit. Nemusíte se ale bát žádných bubáků, vraždících maniaků nebo ostrých předmětů, které by kvůli kapce krve šly světa kraj. Na základě scénáře Davida Loucky zfilmoval příběh, kde jde víc o to, co se děje v naší hlavě, než co dělá okolí. Připravte se na falešné představy i hrůznou pravdu skrytou v nitru mysli.

Název filmu v českém překladu je bez chuti a nedává ani za mák tušit, co se to na nás chystá. Jedinou jistotou je tvář Taylora Lautnera na plakátu. Jeho účast na projektu je kardinální a zodpovídá první otázku návštěvníka kina: Je tenhle film pro mě? Je-li vám méně než šestnáct, znáte toho mladíka určitě a bez jakýchkoli dalších informací víte, že lepší film v kinech dlouho nebude. Tedy aspoň do listopadu a premiéry první části čtvrtého dílu Stmívání.

Snímek Kamarád taky rád patří mezi pětici letošních komerčně úspěšných komedií s ratingovým označením R. To pro americké teenagery znamená, že pokud je jim méně než 17 let, smějí na takto ocejchovaný film pouze v doprovodu dospělé osoby. Většině letošních R-kových hitů (Hlavně nezávazně, Pařba v Bangkoku, Šéfové na zabití a Zkažená úča) byla tato přístupnost udělena hlavně z důvodu sprosté mluvy a sexuální tematiky. Výjimkou není ani Kamarád taky rád, který vypráví o natolik ošemetném tématu, že by v mravně prudérních USA sotva dovolili, aby jej mohli volně navštěvovat nižší věkové kategorie.

Noc žraloka se v propagaci velice sebevědomě pasuje na Čelisti 3D generace. Taková proklamace slibuje hlavně nepolevující napětí, propracované speciální efekty s co největším využitím potenciálu technologie 3D a nezapomenutelné scény, které vejdou do dějin nejen kvůli obrazu, ale díky propojení skvělého scénáře, atmosféru tvořících prvků a režisérské virtuozity. My, kteří jsme ovšem imunní vůči úderným propagačním sloganům a známe režiséra Davida Ellise a jeho filmografii (Hadi v letadle, Nezvratný osud 2, 3), doufáme hlavně, že se dobře pobavíme a ukojíme svou chorobnou potřebu vidět umírat americké rozmazlené studenty. No řekněte, komu fandí opravdový hororový fanoušek – partičce bohatých a krásných amerických teenagerů, nebo žralokovi?

Colombiana je typickým filmem, jehož propagace není postavena ani na postavě režiséra ani tak docela na hlavních představitelích, ale na slavném jméně v roli méně důležitého člena filmového štábu. Nezáleží ani na tom, jak moc je zodpovědný za konečnou podobu filmu. Stejným příkladem je v poslední době Super 8, kde tím jménem byl Steven Spielberg v roli producenta. V Colombianě se zase na pozici scénáristy objevil slavný francouzský režisér, scénárista a producent Luc Besson. V obou případech bylo zdůrazňování slavných jmen samozřejmě jednak marketingovým tahem, jednak je ovšem zajímavé sledovat, jak může být pozice scénáristy či producenta povýšena na regulérního spoluautora, jehož autorský rukopis může být výrazně znatelný na výsledném snímku.

Už se dlouho nestalo, že by nějaký tuzemský film před jeho uvedením do kin provázelo tak veliké haló. Aloisi Nebelovi byla silnou mediální masáží přisouzena nálepka výjimečného projektu, který musí udělat díru do světa. Možná i proto bylo ještě před českou premiérou rozhodnuto o tom, že bude naším oficiálním oscarovým kandidátem. Většina dosavadních kritických ohlasů se zatím shodla na tom, že Nebelova výtvarná stránka je na domácí poměry něco unikátního. O dost menší konsenzus ale zavládl při diskuzích o jeho celkových kvalitách.

Traumatické události často změní život člověka tím, že pokřiví charakter, zpřehází dosavadní žebříček hodnot a jistojistě způsobí neurózy a psychosomatická onemocnění. To všechno dohromady působí na člověka až zhoubným způsobem. Režisér a scenárista v jedné osobě Saverio Costanzo se noří do životního běhu takto postiženého páru a na jejich nesourodém vztahu ukazuje, že prvočísla nejsou jedinou osamělou veličinou.