Strana 14 - film-recenze

Terrence Malick (Tenká červená linie, Nový svět) je znám jako pečlivý režisér, jehož filmy nejsou určeny těm, kteří v kině vyhledávají pouze oddechový zážitek. Možná i proto se většina diváků dělí na dvě skupiny, tedy na ty, jež jeho snímky považují za nudné, a na ty, kteří se u jeho děl rádi nechají unášet rozjímavou silou obrazů a hudby. I přes tuto druhou poměrně početnou skupinu filmových fajnšmekrů je ale zřejmé, že Malick se nikdy velkým hitmakerem nestane. Můžeme tak být rádi, že se za oceánem přesto najdou lidé, kteří tomuto osobitému tvůrci poskytnou dostatek prostředků, aby vznikl film, jako je Strom života, protože by byla škoda o tento jedinečný zážitek přijít.

Trochu překvapivou volbou jediného československého zástupce do soutěžní sekce na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech byl koprodukční snímek již poměrně zkušeného Martina Šulíka nazvaný jednoduše Cigán. Na první pohled kontroverzní téma života Romů v chudinských osadách na východním Slovensku nakonec přineslo snímku na festivalu čtyři ocenění, včetně prestižní Zvláštní ceny poroty. V současné době se Cigán dostává i do české distribuce, a tak mají diváci jedinečnou možnost posoudit, do jaké míry snímek bourá tabu zobrazení romské menšiny.

Většina propagačních frází mluví o finále Harryho Pottera jako o vyvrcholení série, události desetiletí a jedné generace. Pravdou však je, že každý alespoň trochu gramotný fanoušek Harryho Pottera došel konce před několika lety. To, co se od tvůrců čeká, není překvapivé odhalení, co se stane na konci, ale očekávání, jak látku pojmou a co z existujícího materiálu vytvoří. Yates tak Pottera bere v trochu válečném tónu, ale jinak se soustředí pouze a jen na ústřední postavu chlapce, který přežil.

Distribuční společnost Film Europe uvádí v tomto týdnu do kin dva snímky, které se svou cílovou skupinou diváků nemohou víc lišit. Zatímco Strom života, oceněný v Cannes, bude zajímat hlavně rozjímající lidi, pro něž je film umění, skrz které může autor vypovídat o světě, Mechanik zabiják si koleduje o jednoduché označení „další akční biják s Jasonem Stathamem“. Hrozí, že pod tímhle pojmenováním zůstane i v paměti, a to i přesto, že za sebou má klasiku ze sedmdesátých let s Charlesem Bronsonem.

Od 7. července se do české distribuce dostává americký akční snímek Hanna. Ale stejně jako není snadné ve skutečnosti jednoznačně vymezit žánrovou příslušnost (nalezli bychom zde i prvky sci-fi, teenagerského dramatu, road movie či artového filozofování), není snadné ani jasné vymezení kvalit a nedostatků snímku či jednoznačného způsobu, jak k Hanně přistupovat. Režisér Joe Wright (Pokání, Pýcha a předsudek) měl štěstí na velice zajímavý scénář. V konečném důsledku se však snažit překonat sám sebe a tím se zamotal do směsice poměrně nesourodých prvků a sdělení. Divák pak musí být velice obezřetný, aby se do těchto labyrintů nezapletl taky.

Britská nezávislá scéna atakuje česká kina se snímkem Jmenuji se Oliver Tate, který si už někteří měli možnost užít v předpremiérovém uvedení v rámci 46. ročníku filmového festivalu v Karlových Varech. Nabízí pocity ztrápeného mládí, nekonvenční kameru a hrdinu, který se snaží život přežít, aby nedošlo k tomu, že se nakonec neslavně potopí na dno filmového oceánu jako mátožná ponorka.

Od Transformerů nikdo moc nečekal, a to už od jejich první filmové jízdy po amerických silnicích. Jenomže se během svého prvního působení na filmovém plátně stali vládci letní filmové zábavy. Nabídli našlapaný mix klukovského příběhu, dechberoucích akcí za uměřený balík peněz, milostného vzplanutí, které nám dalo sexuální idol Megan Fox, a konečně i humoru, jehož mez absurdnosti vytyčovalo duo rodičů, ale ke hře to patřilo. Teď tu je trojka, která potvrzuje, že když vyrostete, měli byste si přestat hrát.