Strana 15 - film-recenze

Kdo by si nepamatoval tučňáky z Madagaskaru, kteří klamali tělem, plánovali vojenské mise a ještě ukradli ostatním zvířecím hrdinům popularitu diváků. Už Gromit v krátkém britském filmu Nesprávné kalhoty dobře vytušil, že tučňáci jsou zákeřné potvory, které je radno bedlivě hlídat. Pan Popper se ve svém filmu bát nemusí, jeho tučňáci a potažmo celý snímek mají jenom ty nejlepší úmysly. Začátek prázdnin tak zpříjemňuje povedený rodinný film.

Před třemi lety tvůrci „huličské“ komedie Travička zelená ukázali, jakým způsobem je možné měnit parametry žánru, když nechali dva notorické kuřáky marihuany (Setha Rogena a Jamese Franca) dojít za hranice svých možností a stát se hrdiny akčního béčka. Ve svojí novince Princ a pruďas (stejně jako minule se jedná o dost „svérázný“ překlad) režisér David Gordon Green pracuje s mísením žánrů již od samého začátku vyprávění. A nutno říct, že se mu to daří skvěle, neboť v jeho mixu fantasy a obhroublé komedie není nijak výrazně kleštěn ani jeden z obou specifických druhů filmu.

Vždy je trochu komplikované hodnotit snímek s tak společensky silným tématem, jakým příběh Lidic bezesporu je. Recenzent tak stojí před rozhodnutím, zda přivře oči nad estetickými a intelektuálními nedostatky díla a ocení důležitost práce tvůrců pro společnost, či si bude tvrdě trvat na svém právu předložit čtenářům svůj (co možná nejobjektivnější) pohled na film jako celek. Podobné dilema ovšem prožívá i sám tvůrce, který volí mezi pietou a svým nezcizitelným právem na uměleckou interpretaci – jen ve výjimečných případech se zdaří oboje.

Takový hit přisprostlé komedie nepamatují. Z nenápadné komedie Pařba ve Vegas se stal před dvěma lety kasovní trhák, který vydělal v Americe přes dvě stě milionů dolarů a setkal se s velmi příznivou reakcí u veřejnosti i kritiků. Její princip byl velmi jednoduchý, nicméně potentní – parta chlapů se probudí po prohýřené noci, nemohou si vzpomenout, co se stalo, chybí jim jeden parťák, a tak se vydávají po drobných indiciích za jeho záchranou. V případě pokračování se hrdinové probudí s opičkou a diváci s pocitem déjà vu.

Před jedenácti lety odstartovala adaptace marvelovského komiksu o světě plném mutantů nadaných zvláštními schopnostmi pozdvižení, kterému se dřívější filmové podoby Supermana a Batmana nemohly rovnat. X-Men proměnili hollywoodský průmysl do té míry, že synonymem akčního velkofilmu se pomalu stává film komiksový – Spider-Man, Temný rytíř, Fantastická čtyřka, nový Superman, Thor, Hulk aj. Kam svou náturou zapadne pátý film z x-menovského univerza nazvaný První třída?

Lars von Trier… Pro některé geniální režisér vizuálně nevšedních a tematicky nadčasových snímků, pro jiné šílený filmař přenášející na stříbrné plátno vlastní noční můry a temné vize. Jeho snímek Antikrist vyvolal před dvěma roky na festivalu v Cannes vlnu nevole, letos byl odtud Trier rovnou vyhoštěn pro jeden svůj (médii značně překroucený) výrok. Faktem však zůstává, že filmy tohoto kontroverzního dánského režiséra, který nedávno oslavil své pětapadesáté narozeniny, patří k tomu nejzajímavějšímu, co současná kinematografie nabízí – a jeho nový opus Melancholia je toho důkazem.

Před třemi lety uvedlo studio Dreamworks na svět příběh o nešikovné pandě, která svou výjimečností zachránila kung-fu i svého mistra. Úspěch to byl značný po kasovní i kvalitativní stránce. Následovalo tak očekávatelné rozhodnutí, díky němuž tu dnes máme čest s druhým dílem, který by chtěl na svého předchůdce navázat co do zábavnosti, tak i nadšením pro kung-fu. Opět se ukázalo, že některé látky není třeba rozvíjet.