Strana 29 - film-recenze

Nejnovější snímek Mathewa Vaughna natočený podle stejnojmenného komiksu je světlou výjimkou mezi současnými teenagerovskými filmy. Případně i mezi těmi superhrdinskými. Využívá totiž skutečně černočerného humoru, což je u obou zmiňovaných žánrů spíše neobvyklé. To, že lze na pubertu pohlížet i z tohoto pohledu, je v současném mainstreamu osvěžujícím zjištěním. Stejně jako fakt, že superhrdinům se můžeme s klidem zasmát. Alespoň některým.

Jsou mladí, krásní. Talentovaní. A v nejnovějším remaku slavného hudebního dramatu z roku 1980 také poněkud nezáživní. Původní snímek jsem neviděla, ale s ohledem na kritické ohlasy (dvě sošky Oscara a další čtyři nominace) předpokládám, že debutující Kevin Tancharoen se vydal jinou cestou než před třiceti lety Alan Parker (mimo jiné Pink Floyd: The Wall). Fame – cesta za slávou se totiž okatě inspiroval módní vlnou současných tanečně-hudebních filmů (oba díly Let´s Dance, série Muzikálů ze střední apod.).

Před několika dny skončil již 17. ročník Dnů evropského filmu, které letos hostila nejprve pražská kina Lucerna a Světozor (15.–22. 4.) a poté se přesunuly do Brna (23.–29. 4.). Jedna z tradičních filmových přehlídek letos nabídla svým divákům celkem 38 evropských snímků, které vznikly během posledních dvou let. Žánrově rozmanité snímky byly rozděleny do tří sekcí (což se ovšem v rovině samotných projekcí nijak neodráželo):

Druhý díl filmové adaptace známého komiksu naštěstí nespadá do kategorie filmů, jež se neměly snažit o pokračování a měly se spokojit s prvním dílem. Jednou z mála věcí, které mu ubírají na kráse, je český dabing, jenž zbytečně snižuje kvalitu celého snímku. Pokud tím distributoři sledovali větší sledovanost, trochu se přepočítali. Každý, kdo zná hlas představitele hlavního hrdiny Roberta Downeyho Jr., si rozmyslí, zda chce vidět nebo spíš slyšet mnohem slabší náhražku. Tuto neblahou skutečnost naštěstí přebije inteligentní humor, kvalitní hudba a dostatečné napětí.

Škola života je těžko zařaditelný snímek. Tváří se jako psychologické drama, ovšem ve výsledku působí spíše jako neškodné retro. Většinu filmu totiž sledujeme rozverné dovádění nezkušené školačky, neboť dramatická zápletka se rozvíjí až na samotném konci příběhu a je zmíněna pouze jakoby na okraj. Tím ovšem vyznívá poslání příběhu víceméně na prázdno.

Pokud jste čekali katastrofický film se vším všudy, tedy skvělými efekty a nudnými dialogy, jež pronášejí černobíle pojaté postavy, a vše zaobalené v politicky korektním balení, tak nastupte na palubu. Katastrof je film plný, možná až přesycený, ale právě proto jsme se na něj všichni tak těšili. Velké očekávání a ještě větší obavy sliboval původem německý režisér Roland Emmerich, který si amerického občanství určitě váží a svoje nudné příběhy prodává v dramatických baleních už bezmála celé desetiletí.

Jednou z nejzajímavějších etap lidského života je pravděpodobně stáří. Většina lidí v té době již stihla vystřízlivět z mladického naivizmu a jejich pohled na svět je zcela realistický, možná jen s pachutí bolavého sarkazmu, ale s tím se musí počítat asi stejně jako s bolestí zad a kloubů. Stáří dovoluje sledovat svět a jeho neduhy z odstupu a pouze s pousmáním poznámkovat děj, jemuž se říká život.