Strom života citlivě rozjímá nad úděly lidské existence

Malickův poslední počin, který na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes získal Zlatou palmu, se ze všech jeho filmů (natočil jich zatím pět) nejméně bližší klasickému modelu vyprávění. V centru dění je sice příběh manželů O'Brienových, kteří vychovávají své tři syny, ale tento hlavní proud scén je orámovaný pohledem na vznik planety Země a života na ní a také vzpomínáním nejstaršího ze synů Jacka (Sean Penn) na své dětství, tedy hlavní děj.

Ano, takovýto koncept zní poněkud přebujele, ale je potřeba říct, že tyto obrazy mají ve Stromu života své opodstatnění. Malick jimi poukazuje na neskutečnou délku existence světa a života v něm, pompéznost síly přírodních živlů a křehkost a pomíjivost všech živých tvorů. Znázornění tohoto ohromně dlouhého časového úseku také podtrhává ústřední téma dvou životních cest člověka, o nichž se mluví již v traileru k filmu. Lidstvo sice existuje již tisíce let, ale některé prazákladní vzorce našeho bytí se neustále opakují.

Na svár dvou možných životních cest je ve Stromu života nahlíženo skrze perspektivu nejstaršího syna Jacka (v dětské roli ho ztvárnil Hunter McCracken), v jehož hlavě se bije otcův a matčin pohled na svět. Zatímco otec (Brad Pitt) chce své syny přísnou výchovou připravit na drsný svět tam venku a učinit z nich silné, samostatné jedince, matka (Jessica Chastain) je jako věřící osoba vede k lásce a pokoře vůči svému okolí. V centru příběhu tak vzniká malé rodinné drama o krušném dětství. Styl filmu je ovšem natolik specifický, že Strom života do škatulky tohoto žánru zapadá jen velmi okrajově.

Kromě zmíněných časových odboček to má na svědomí hlavně způsob, jakým je Strom života natočený. Skládá se totiž z množství montážně pojatých scén, doprovázených klasickou hudbou (mimo jiné i Vltavou od Bedřicha Smetany) a voice-overem matky a Jacka. Rozhodně ale neočekávejte klasické videoklipové montáže ve stylu gangsterek Guye Ritchieho, tomu se vzpírá jiný druh hudebního podkreslení a také opakovaně těkavá kamera. Zdá se, že se v ní promítl Jackův mladický pohled na svět, protože obraz se drží často nízko na úrovni dítěte a poletuje krajinou jako rozdováděné energické dítko sem a tam. Do těchto obrazů se pak navíc poměrně často stříhá.

Krátká délka záběrů ovšem automaticky neznamená „zábavnost“. Strom života zůstává podobně jako Nový svět pomalým filmem, který absentuje ústřední zápletku a vyžaduje od diváka přemýšlení o významu jednotlivých prvků a scén. Často zde nedostanete odpověď na všechno, neboť to prostě není zobrazeno. To může být pro někoho očekávající klasicky vyprávěný film (nebo nedej bože dokonce „novej film s Pittem“) poměrně frustrující. Na druhou stranu, vlastností uměleckého díla není nezbytně jen dávání odpovědí, ale rovněž kladení otázek.

Když se ale nenecháte zmást neobvyklou formou, dojdete pravděpodobně ke zjištění, že Strom života ve své podstatě vypráví o těch nejzákladnějších tématech (vnitřní svár mezi životními hodnotami, vlastní smrtelnost a pomíjivost). Ta nejsou dnes již nikterak nová, ale často na ně ve svém horečném životním rytmu zapomínáme a Strom života nám tak nabízí se nad nimi pro jednou alespoň na chvíli pozastavit. I proto by nebylo spravedlivé označovat jej za banální. Navíc, jak už je u Malickových filmů zvykem, i jeho poslední dílo je plné krásných obrazů, které ve vás dokážou ještě nějakou dobu rezonovat, i pokud vám některé věci tak trochu uniknou.

Strom života (The Tree of Life, USA, 2011)
Režie: Terrence Malick
Scénář: Terrence Malick
Kamera: Emmanuel Lubezki
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Brad Pitt, Sean Penn, Jessica Chastain, Hunter McCracken
Délka: 138 minut
Premiéra v ČR: 21. 7. 2011