Sunshine

Danny Boyle je svérázný tvůrce. Kdo by si nepamatoval jeho nejúspěšnější film, adaptaci knižní feťácké balady Trainspotting, díky níž se nejen dostal na výsluní jako režisér, ale také dopomohl k hereckým kariérám několika svým dvorním hercům. Dlouho bylo ticho po pěšině, přerušené jenom průměrnou dovolenkovou Pláží, a pak trochu nečekaně udělal tento svérázný Angličan další zajímavou kinematografickou kličku. Přišel totiž s poněkud opomíjeným, přesto nikterak špatným (spíš naopak) zombie thrillerem 28 dní poté. A to prosím ještě o dva roky dříve, než se Zacku Snyderovi podařilo úplně oživit tuto žánrovou škatulku snímkem Úsvit mrtvých. Společné jmenovatele obou Boylových filmů, jež zde zmiňujeme, spočívají především v předběhnutí filmových trendů, které teprve mají přijít. Trainspotting nepochybně vzbudil zájem o téma drogami napíchané spodiny a právě 28 dní poté předhodilo do mrtvolného puchu navrátilců z hrobu nový impuls v podobě schopnosti pořádně rychlého sprintu těchto mátoh, do té doby nevídaného a inovaci nabuzujícího elementu. Proto je opravdu nasnadě otázka, jestli nový žánrový skok Dannyho Boylea směrem ke sci-fi přinese nějaký takový impuls, který konečně srazí hlavu těm nekonečným neustále hloupějším adaptacím fantasy knih.

Sunshine, jak už název napovídá, pojednává o Slunci. O vyzářené sluneční energii, přesněji o jejím nedostatku na Zemi. Z pohledu fanouška žánru science fiction tedy předem škrtáme škatulku space opera, do které by se film podle zpracování mohl řadit. Prostorově se přidržíme naší sluneční soustavy, v termínech technologie se tedy omezujeme pouze na relativně malý okruh kolem vesmírného plavidla Ikarus II, kde se bude celý děj odehrávat. Nečekejte tedy ani žádné závratné skoky časem nebo prostorem. Jednoduchá premisa o Slunci, jež spálilo svůj náklad vodíku daleko dříve, než mělo, a zanechalo tak lidstvo na domovské planetě v solární zimě, je rovněž dosti přímá a ukazuje, že příliš mnoho dějových zvratů nás nečeká. Naštěstí tu máme ale právě onen uzavřený prostor a posádku šesti astronautů a vědců spěchajících zachránit celou naši civilizaci, tak říkajíc za minutu dvanáct. Samotné žánrové zařazení pak tedy dost ztrácí smysl a stává se z něj pouhá kulisa.

Zápletka sama o sobě je dostatečně jednoduchá, stejně jako premisa, z níž vychází. Ikarus II musí prostě doletět ke Slunci, shodit do něj obrovskou bombu, aby bylo znovu zažehnuto, a co nejrychleji vzít roha. Samozřejmě nesmíme zapomenout na jedno velké ALE, o němž nám už dosti napovídá jméno vesmírného plavidla. Jestli tohle je Ikarus II, tak musel být nějaký Ikarus I. A tady je právě ten háček. Co se s ním stalo? Proč nesplnil misi? Tyhle otázky nejsou součástí expozice, ale předmětem hlavní zápletky, což je naštěstí v tomto případě dobře, jinak by bylo zaděláno na těžkou vykrádačku 2001: Vesmírné odyssey. Konflikt zájmů a morálky je zde zpracován do vynikajícího hereckého výkonu, kdy se ruka páně Boyleova ani v jednom případě neminula výběrem. Jednotlivé profese a vědecké disciplíny pak dokreslují charakter každé z postav a determinují jejich motivaci i slabá místa. Společně tvoří, stejně jako celá loď, velmi křehký celek, kterému při narušení rovnováhy hrozí rychlý rozpad. A právě na tomto faktu se podařilo vybudovat zdařilé drama, které by fungovalo i bez ohledu na akčně laděné thrillerové prvky plné výbuchů, napjatých úprků a lekaček. Boyle zde opět dokazuje, že to umí pojmout trochu jinak a nepotřebuje k tomu nijak briskní scénář a složitou zápletku.

Následná vybíjená jednotlivých členů posádky v tom nejklasičtějším rázu, dokreslená vizuálně vynikajícími, přesto nikterak přeplácanými scénami, je pak jenom nástroj sloužící k uskutečnění celého záměru filmu, tedy zvýraznění právě jednotlivých charakterů v závislosti na těch ostatních. Trochu ale zamrzí, že právě Slunce, jakožto božského, či kultického motivu propleteného napříč vývojem celého lidstva, nebylo lépe využito ve smyslu hlubšího prozkoumání možných metafyzických a religiózních hlubin, jakými naše nejbližší hvězda bezpochyby oplývá ve většině světových kultur. Dosti paradoxní je fakt, že poněkud klišoidní zápletka s řekněme béčkovým koncem (nikoliv v technickém slova smyslu, spíše co do vyznění) spolu tvoří díky kvalitnímu výběru herců a vynikající práci s charaktery film přinejmenším nadprůměrný, jež má potenciál nastartovat novou vlnu zájmu o žánr science fiction, byť jenom jako o kulisu. Boyle ovšem tentokrát nezamířil do vkusu některé vybrané skupiny diváků, ale uzpůsobil film tak, aby se jím pokochal jak průměrný nerd, tak divák akčních jízd, ale i nezaujatý rodič spolu se svým čerstvě náctiletým technicky nadšeným potomkem.

Ne, nejsou to nové Hvězdné války, ani Matrix nebo snad nová Vesmírná odyssea. Jde spíše o semínko, které může v budoucnu vyrůst ve zvýšený zájem o žánr, nebo může být také zadupáno do prachu divácké lhostejnosti, jako se stalo Boyleovi už jednou s Pláží. Až čas ukáže, jestli se Boyle se svou předpovědí nového filmového trendu trefil, nebo byl úplně vedle. Zatím můžeme film hodnotit jako dobrý nadprůměr v současné velmi řídké produkci science fiction filmů.