Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street

Viktoriánská Anglie má kouzlo, kterým se může pyšnit jenom málo historických epoch, i když je toto kouzlo v samotném jádru dosti prohnilé. Doba techniky a naděje, věk páry a víra v neomezenou moc vědy, a přitom tmářství na úrovni nejtemnějšího středověku, iluze bašty zákona a pořádku ve světě, honosné kultury skrývající kanály plné krys a rozbujelých chorob. Taky jsou to ty nejlepší kulisy pro příběh temný a bizarní, jakož i lákavý pro filmaře takových kvalit, jako je Tim Burton.

Je to nesporně velice talentovaný tvůrce a jeho filmy aspirují na jednoznačný úspěch svojí zárukou kvality, ale hlavně je člověkem, kterému se povedlo vytvořit bezmála vlastní žánr, ve kterém zůstává neomezeným vládcem. Práce na jeho morbidních fantaziích plných neopakovatelné atmosféry ho evidentně baví, i když někomu může vadit, že se filmařsky vlastně vůbec nevyvíjí a pořád předvádí ten samý druh zábavy. Kdo si ale jeho světy a pohled na ně oblíbil, ten na něj nedá dopustit. A nebude zklamán ani teď. Najdeme tady všechno, co jsme si v jeho filmech oblíbili. Sweeney Todd se po letech strávených na druhém konci světa vrací do Londýna a netouží po ničem jiném než pomstít se proradnému soudci, který ho tam poslal, aby se mohl zmocnit jeho milované ženy. Vydatně mu v tom (hlavně kvůli vlastnímu prospěchu) pomáha paní Lovettová, která najde skvělý a vskutku geniální způsob, jak spotřebovat těla, na kterých si její podnájemník cvičí smrtící tahy stříbrnými břitvami.

Na Sweeneyho Todda můžeme jako na většinu Burtonových filmů hledět jako na sérii krásných obrázků, technicky i umělecky vybroušených do dokonalosti, jako na bizarní příběh, který by normálnímu člověku nepřišel na mysl ani náhodou, a taky jako na dílo přeplněné významy, které ironicky komentují společnost a poukazují na její neduhy. Všechno je to opět zaručené specialisty, kteří patří ve svém oboru mezi naprostou špičku, jako je střihač Chris Lebenzon, kameraman Dariusz Wolski, výtvarnice kostýmů Colleen Atwoodová nebo vedoucí výpravy Dante Ferretti.

Burton natočil svůj film podle muzikálu Stephena Sondheima, který vzbudil svého času značný rozruch a mimochodem měl obrovský úspěch. Nejmíň půlka filmu taky probíhá v původních písničkách zpívaných Burtonovými oblíbenci Johnny Deppem a Helenou Bonham Carter, ale své charizma přidá i Alan Rickman, Sacha Baron Cohen a jiní. Ti ve svých postavách prožívají lásku, touhu – a touhu po pomstě, nenávist a chtíč v rozměrech hodných Shakespeara, jenomže režisér je ke svým postavám nezvykle chladný, jako by mu nepřesvědčivost divadla ve filmu (i když hra je to prý naprosto vynikající) nějak svazovala ruce. Přitom se ale ve svých fantazijních rozletech absolutně neomezuje. Je to pořád týž Burton, který miluje prostředí a bizarní humor k zbláznění a rozpitvá každičkou maličkost, až dokud nevidíme svět i při své náladové barevnosti tak přesvědčivě podmanivý, že nám nevadí, ani kdyby v těch kulisách tančily sjeté krysy balet, protože by to jistě bylo taky absolutně úchvatné.

Přece jen ale nepřítomnost jakéhokoli soucitu s postavami do jisté míry překáží, i když přijmeme hru a muzikálovou podobu. Tedy překážela by, kdyby nás autor svou vizualitou nestrhl jako obvykle. Dojde nám to, až promítačka zhasne, kdy náš dech zpomalí a můžeme dát mozku trochu čerstvého paliva. Zpočátku se to ještě nezdá, ale jak děj spěje kupředu, Burtona naplno pohltí morbidní hra s břitvami a masovými koláčky a pocitům svých hrdinů nedává téměř žádný prostor, spoléhá se na své herce, že to mají všechno vepsané v obličeji a tónu hlasu, nebo na to, že písničky tak budou ještě působivější. A jelikož to jsou herci skutečně prvotřídní, tak se to i celkem daří (ostatně, žádné slitování s postavami se projevilo už u Karlíka, tam se to ale všechno nakonec ututlalo).

Rozhodněte se sami, jestli vám to vyhovuje, nebo ne. Mně tolik ne, na to (i když zaplavuje celé úvodní titulky a často stříká přímo do kamery) tam bylo příliš málo krve a příliš mnoho pohádkového působení. Burton mě ale rozhodně nezklamal, je to jenom moje nevýhoda, že se na pořádný řeznický humor neumím moc dívat přes nádherně kolorované obrázky. A tak neočekávejte psychologickou sondu ani prostor pro srážku citů, která se odráží jen v písních a tvářích, i když by se to v příběhu o pomstě, která sežere a spálí sebe sama, nabízelo. Protože obří mlýnek pod holičstvím se zvesela a nelítostně plní, koláčky se pečou a lidé řežou až do samotného konce a vy můžete jenom hádat, kolik z postav zůstane naživu po titulcích, aby mohly žít šťastně, dokud jeden po druhém nepomřou jiným způsobem…