The Artist (Umělec) je sladkým snem o minulosti Hollywoodu

O zas tak zásadní zlom ve světě filmu by se ale nejednalo, i kdyby Umělec vyhrál. Ač s francouzskou produkcí, režií i hlavními představiteli, celý se natáčel v Los Angeles, jeho tématem je Hollywood na počátku zvukové éry a ve vedlejších rolích zazářily i některé americké filmové legendy (John Goodman coby producent a James Cromwell jako věrný sluha). A hlavně Umělec vznikl pro Hollywood.

Přes netypický formát černobílého snímku s mezititulky je příběh vystavěn jako poměrně konvenční melodrama hollywoodské zlaté éry se všemi pravidly. George Valentin (Jean Dujardin) je hvězda němých filmů na vrcholu své kariéry. S příchodem zvuku však jeho sláva rychle upadá. Peppy Miller (Bérénice Bejo) je mladá dívka, která sní o slávě, a právě zvukový film z ní udělá miláčka Ameriky. Setkají se ještě v němé éře a musí počkat do té zvukové, aby jejich láska byla možná. On je starší elegán s okouzlujícím úsměvem, ona mladá a rozverná kráska s potenciálem a odhodláním.

Na příběh samotný však není kladen velký důraz. Dějová linka je záměrně jednoduchá, aby měl režisér více prostoru pro hru formální. Umělec totiž není jednoduchou nápodobou němých filmů z dvacátých let, ale naopak se okázale vyjadřuje obrazem a zvuková stránka k obrazu působí jako rošťácké zlobení s babiččiným naslouchátkem. Svět němého filmu totiž není jen efektem pro diváka, ale i realitou pro postavy samotné.

Nejevidentnější je tento moment při Valentinově snové sekvenci. Zdá se mu noční můra o tom, jak jednotlivé výjevy získávají své adekvátní ozvučení. Mučivá představa o tom, že sklenka ťuká o stůl a děvčata kolem něho procházejí s ohlušujícím smíchem, je jednak zábavnou a originální formální hrou, jednak poctou pravé filmařině. Podstata filmového vyjádření se nadužíváním dialogů může vytrácet a pro mnohé teoretiky filmu byl ve své době zvuk projevem úpadku filmu jako umění.

Na tvůrci bylo však vidět, jak ho tato práce bavila. S vizuálním zobrazením zvuku si hraje v mnoha detailech. Charakterizuje skrze tyto efekty jednotlivé postavy (Peppy často píská na prsty, čímž charakterizuje svou rozvernou náturu), graduje jimi napětí (nápis Bang!, který může být přiřazen dvěma souběžným událostem) a v neposlední řadě do snímku vkládá humor (úvod snímku jako sekvence z Valentinovy projekce, v níž je hrdina vyslýchán a odmítá promluvit).

Režisér Michel Hazanavicius s oběma hlavními představiteli již spolupracoval na filmové parodii Agent 117 z roku 2006. Už zde ukázal, že má slabost pro retro styl, který umí využít ve svůj prospěch. I Jeanu Dujardinovi a Bérénice Bejo tento styl sedí a díky nim a jejich „jiskření“ si Umělec získal takový zájem. Ovšem největší obdiv si režisér zaslouží za celkovou atmosféru, kterou se mu podařilo vytvořit. Dokázal dokonale oživit návštěvu kina jako události. Divákovi skrze svůj snímek ukazuje, že i bez ohromujících postprodukčních efektů může být sledování filmu zážitkem.

Hazanavicius není typickým cinefilem. Neohromuje ani intelektuální mnohoznačností, která filmové dílo vymezuje pro úzký okruh zasvěcených diváků, ani sám sebe neprezentuje jako znalce. Spíše se snaží s Umělcem oživit nadšení z filmové zábavy a hollywoodského pozlátka. V jeho snažení je samozřejmě dost cukrkandlu, ovšem tak krásně zabaleného, že divák chtě-nechtě musí vycházet z kina s pocitem tepla na duši a lehkým úsměvem na tváři.

Francouz natočil černobílý film s mezititulky, aby dojal Hollywood, a na tu proklatou továrnu na sny to asi platí. Uvidíme na oscarovém galavečeru, zda se sen o zlatých časech gentlemanů a všemocných producentech, krásných herečkách s umělými pihami a pomíjivé slávě na chvíli zhmotní.

The Artist (Francie/Belgie, 2011)

Režie: Michel Hazanavicius
Scénář: Michel Hazanavicius
Kamera: Guillaume Schiffman
Hudba: Ludovic Bource

Hrají: Jean Dujardin, Bérénice Bejo, John Goodman, Missi Pyle, Penelope Ann Miller, James Cromwell a další
Délka: 99 minut
Premiéra v ČR: 16. 2. 2012