Turínský kůň ve znepokojivém putování ke konci světa

Turínský kůň není v žádném případě snadný film – o čemž svědčí už jeho více než dvouhodinová stopáž, jejíž délku ještě umocňuje fakt, že se jedná o snímek černobílý a s minimem dialogů. Nese v sobě však mnoho významů a je jen na pozorovateli, které vezme za vlastní, které bude dál rozvíjet a zabývat se jimi. Tím ústředním je symbolické ztvárnění konce světa – neuvěřitelně minimalistické a niterné, které diváka přenese do intimního mikrokosmu otce a dcery prožívajících posledních sedm dní uzavřeni v jediné místnosti dřevěného domku, obklopeni nekonečnými proudy zvířeného prachu a podivně mrtvého bezčasí. Tarr tak vytváří malý vesmír, kterému jako jeho stvořitel dává jasná pravidla a v rámci něhož je schopen rozehrát příběh globálních rozměrů.

Ten začíná příjezdem zesláblého otce na drožce tažené z posledních sil klusajícím koněm. Již zde si klademe první otázky – je to ten týraný kůň, kterého objal Friedrich Nietzsche, aby následně omdlel a poté se zbláznil? A pokud ano, jaká doba od onoho incidentu vlastně uplynula? Otázky, na které, tak jako na mnoho ostatních, nedostaneme uspokojivou odpověď. Jeho příjezdem začíná den první a roztáčí se kolotoč stále dokola se opakujících denních činností. Těžké ranní vstávání, oblékání, cesta do studně pro vodu, vyhlížení z okna, oběd sestávající z jedné horké brambory, opětovné vyhlížení z okna, vysvlékání, ulehání a znovu dokola. Zažitý denní rytmus naruší pouze příchod souseda, který jako první přináší zvěsti o blížící se pohromě, aby následně v několik minut trvajícím dialogu shrnul Nietzscheho učení, které však zároveň zpochybní. Druhé vytržení představuje příjezd kočovných cikánů pro vodu do studně – poté, co je otec s dcerou vyženou, dcera od nich ještě na rozloučenou obdrží bibli a studna poté zcela vyschne. Posledním narušením ustáleného rytmu a také posledním pokusem o vzdor je snaha otce a dcery odjet pryč od jejich umírajícího domu. Každá z těchto událostí na jedné straně pomáhá skládat mozaiku příběhu o postupném zániku, na stranu druhou přináší do vyprávění další roviny, které komplikují jeho snadnou uchopitelnost.

Nelze však tvrdit, že každý den by si byl zcela podobný. Naopak, drobné odchylky v denních činnostech symbolizují blížící se apokalypsu. Nejlépe srozumitelným symbolickým aktem je konzumace brambor, která od pálení si prstů a hltavého cpaní se ještě horkými kousky přechází k pomalému nimrání až úplnému odmítnutí potravy. I když přece „jíst se musí“, jak poznamená otec, zřejmě už není proč. Stejně tak fascinující jako sledování drobných změn ve vykonávání činností je i postupně se měnící způsob snímání těchto situací. Zatímco poprvé je celý proces jezení brambor podán jedním dlouhým záběrem na krmícího se otce, jindy je zase pozornost soustředěna na dceru, případně rozdělena mezi oba dva. Nejen postupné modifikace, ale celkově práce s kamerou představují dominantní prvek výstavby celého díla. Záběry trvající zhruba od jedné až po osm minut jsou motivovány nejen umělecky, ale plní i jasnou funkci ve výstavbě zvláštně tíživé a pohlcující atmosféry. Obdiv zaslouží i jejich naprostá technická dokonalost, která umožňuje bez pocitu přerušení sledovat v jednom záběru scénu, která se postupně z dvora přenáší do stáje a zase zpět, přičemž kamera střídá techniky jízdy, steadycamu a různé druhy záběrových vzdáleností od celku až po detail. Dokonalost a zároveň i odosobněnost kamery doplňují i herecké výkony dvou hlavních představitelů, kteří vykonávají jen ty nejvíce nutné pohyby a grimasy. Více než živé bytosti tak připomínají šachové figurky.

Turínský kůň představuje absolutní filmařinu, a to jak vyčerpávajícím naplněním umělecké vize, tak i dokonalým zvládnutím technického aspektu a poskytnutím toho, co ještě stále mnozí od filmů žádají, ale již málokteré filmy jsou toho schopné – naprosté vnoření se do uměleckého díla, nároky na aktivní diváckou participaci a pocit vnitřního znepokojení a znejistění, který vydrží i za hranice kinosálu.

Turínský kůň (A Torinói ló, 2011)
Režie: Béla Tarr
Scénář: Béla Tarr, László Krasznahorkai
Kamera: Fred Kelemen
Hrají: János Derzsi, Erika Bók
Délka: 146 minut
Premiéra v ČR: 27. 9. 2011