Ukecaný Kim

K premiéře v našich kinech je připraven Ki-dukův počin z roku 2004 – Samaritánka, ve kterém se rozhodně nezapře režisérův svérázný rukopis. Jako vždy postavil Ki-duk příběh na originalitě a tabu, ovšem tentokrát maličko šlápnul vedle.

Dvě kamarádky si vydělávají na cestu do Evropy tím, že jedna prostituuje a druhá jí dojednává "kunčofty". Zatímco si své zákazníky Jae-Young (Min-jeong Seo) užívá, Yeo-Jin (Ji-min Kwak) jí její hobby neschvaluje a jen se zaťatými zuby snáší její neutuchající úsměv po každé dobře odvedené práci. Když ovšem dojde k tragické nehodě a Jae-Young umírá v nemocnici, rozhodne se Yeo-Jin, že klientům vrátí jejich peníze a při té příležitosti se s nimi z prazvláštních důvodů ještě vyspí. Ačkoliv zabírá tato zápletka valnou většinu filmu, není jeho hlavním tématem. Do hry totiž ještě vstupuje otec Yeo-Jin (Eol Lee), který zjistí, jak se věci mají, a začne jednat na vlastní pěst, aby uchránil čest své dcery. Jakkoliv je tento motiv zatlačen do pozadí vyprávěcími prostředky filmu, zdá se být nejsilnějším ze všech a zároveň jediným, který diváka opravdu upoutá a vtáhne do Ki-dukových teorií o moderní společnosti. Zbylé zápletky jsou navzdory své originalitě poněkud fádní a postrádají silnější přesah do divákova vědomí.

Kromě zmíněné mistrně vykreslené postavy otce tedy příběh poněkud zklamává a jeho kvalitu se snaží kompenzovat spíše jednotlivé režisérské nápady a množství vedlejších postav, které jednají v nesouladu s divákovým očekáváním a zvyšují tak atraktivitu filmu. Na té se také samozřejmě podílí kamera a vůbec vizuální stránka, neboť každý záběr je natáčen s přepečlivou vytříbeností. Hra s barvami, detailem, světlem a stínem, odrazy na vodní hladině a podobně, to vše uzemněné civilností záběrů tvoří příjemný protipól vizuálním orgiím typu Jeuneta či Burtona, kteří pouští imaginaci na špacír a ve svých filmech využívají všelijaké triky k ozvláštnění záběrů. Kim Ki-duk pracuje pouze s tím, co má, jen se na věci dívá z nezvyklých úhlů. Občas ale také šlápne vedle a z původně filmařské zajímavůstky se stává otravný prvek, jako například ve scéně, kdy otec Yeo-Jin sedí smáčen hustým deštěm, a když kamera poodjede, tak zjistíme, že se jedná o sprchu. Ovšem tento záběr příliš překvapivě nefunguje, neboť pozorný divák si okamžitě uvědomí, že takhle hustý déšť, kdy jednotlivé proudy vody nemají stejný směr rozhodně vychází z něčeho na způsob sprchy. Následkem toho chvíli spekulujete nad tím, zda zoufalý režisér nemohl čekat na déšť, a tak si vypomohl laciným fíglem, či zda v Koreji prostě divně prší vždycky. Takový malý detail vás pak úplně vynese z příběhu zpět do kina a ještě vás naštve, že jste příliš brzy odhalili nedůležité překvapení.

Hudební doprovod není nijak výjimečný a spíše jen minimalisticky, zato trefně, doprovází děj. Ve filmu nechybí humor ani vážné a těžké situace a vše je pěkně vyváženo, takže se vám celý zážitek nerozpadne v tragikomické střípky ? la Hřebejk.

Shrnuto a podtrženo – ačkoliv se Kim Ki-duk tentokrát příliš neblýsknul, představuje Samaritánka stále jeden z neoriginálnějších filmů korejské provenience, které lze v Čechách vidět. Pokud máte jeho dílo rádi, pak si Samaritánku určitě nenechte ujít, pokud pasete po něčem originálnějším, dejte si raději Old Boye nebo jeho mladší sestřičku, kterou také již brzy uvidíme v českých kinech, Sympathy for Lady Vengance. A pokud si prostě jen chcete zase po letech zajít na pěkný intelektuální snímek, u kterého neusnete nudou, pak Samaitánka je ta správná volba.