Útěk ze Sibiře

Scénář, inspirován paměťmi Slawomira Rawicze, se od předlohy liší jak jmény postav, tak i jejich pozadím. Weir a spoluscenárista se tak brání diskuzím okolo knihy, která by mohla odvádět pozornost od podstaty, o kterou jim jde… Rawiczův příběh vyšel v Londýně už v roce 1956 a stal se mimořádným mezinárodním bestsellerem, od té doby znovu a znovu vydávaným a přeloženým do 25 jazyků. Od Rawiczovy smrti v roce 2004 je však jeho autenticita zpochybňována ve smyslu, že Rawicz v lepším případě jenom převyprávěl zážitky jiných lidí. Je částečně potvrzeno, že v roce 1942 tři Poláci překonali pěšky Himaláje a dostali se do Indie, tohle ale není místo k rozebírání historické autentičnosti. Při počtech lidí, kteří se dostali do sovětských lágrů, a nelidských podmínkách, které v nich panovaly, není pochyb, že nebyli jediní z ke všemu odhodlaných, již se o to pokusili a jejichž jména se nikdy nedovíme. Na jménech ostatně nezáleží, jde o výkon těchto známých či neznámých hrdinů, kterým film vzdává hold.

Již z pouhého nástinu děje je zřejmé, že jde o dílo esenciálně epické, avšak nemající v podstatě čím překvapit. Drtivou většinu stopáže zabírá úmorná cesta, při které je hobití pouť do Mordoru nedělní procházkou, boj o život s vražednými podmínkami gulagu i divočiny. V dlouhých záběrech a sekvencích se s hrdiny přesouvá z drsné zasněžené Sibiře přes vražednou výheň Gobi až po zdánlivě nepřekonatelné ledové vrcholky nejvyššího pohoří světa. Spoluproducentem filmu je National Geographic a je to na něm vidět. Těmhle monumentálním obrazům nepokořené přírody velké plátno sluší, ale koho už jenom představa jejich velkoleposti nenaplní nadšením, rychle ho film může znudit. Jeho působivost totiž v podstatě stojí a padá na ohromnosti přírodních scenérií, kromě nich je tu pak již pouze námět, podpořený hereckou autoritou hlavních představitelů. Obsazení ve složení Ed Harris, Colin Farrell, Jim Sturgess, Mark Strong a Saoirse Ronan bylo vesměs šťastnou volbou, protože jejich postavy jsou maximálně uvěřitelné a všichni v netypických rolích excelují do té míry, že jenom sledovat jejich umění je požitkem.

Problém s filmem budou mít ti, kdo očekávají akci a historické reálie. Těm se totiž Útěk ze Sibiře až podezřele důsledně vyhýbá. Zamrzí to i ve srovnání s knižní předlohou, která pobytu v sovětských věznicích a gulagu věnuje téměř polovinu svého rozsahu. Ve filmu neuvidíme nic z dvouměsíční cesty dobytčákem a i útěk z tábora nebo přechod Himalájemi jsou odbyty extrémními zkratkami. V kombinaci s dlouhými nepřerušovanými záběry putování, které dosahují kýženého emocionálního účinu, tak vzniká podivná a nepochopitelná nerovnováha. Proč film některé části příběhu, neméně důležité a zajímavé, tak radikálně ignoruje – když v ostatních právě jejich nadměrná délka spolu s hereckým a maskérským uměním vytváří to pravé vtažení do děje a citové zainteresování diváka? Snad nebyly peníze, snad se muselo z vůle produkce stříhat, nemá smyslu vést o tom dohady, můžeme jenom doufat, že v budoucnu vyjde nějaká režisérská verze. Z diváckého hlediska se totiž dá říci, že ti, kterým takovéto dílo vyhovuje, by jenom uvítali doplnění o půlhodinu nebo i hodinu navíc, zatímco ti ostatní budou reptat už i proti stávající stopáži.

Snímky jako Útěk ze Sibiře nejsou určeny primárně pro zábavu, je to dílo, které má něco připomínat. V tomhle ohledu je potřeba se zastavit u politického závěru filmu, možná překvapivého pro evropského diváka, zvlášť z bývalého socialistického bloku. Na pozadí momentek z poválečných dějin Evropy sledujeme nepřetržitě kráčející nohy hlavního hrdiny. Nekonečné putování za svým cílem přes všechna strádání a překážky má být totiž nejenom mementem pro každého diváka, ale má též připomínat nekončící touhu Polska po svobodě a boj za ni navzdory všemu. Až v té chvíli si člověk jaksi uvědomí, že tohle nebyl příběh několika bláznivých dobrodruhů, ale politický čin, akt vzdoru lidí, kteří se pohybují kdesi na liduprázdném pozadí asijských bojišť druhé světové války. O dějinách se dozvídají jenom z ozvěn a ani dosažením Indie a individuální svobody jejich boj nekončí. Pro bývalý Západ za Železnou oponou má tak tohle dílo významnou funkci vzdělávací, ve smyslu uvědomění, že pro některé lidi i celé země světa skončila válka, hrozivá skvrna na lidských dějinách, až v roce 1989. Bohužel, nebýt herců a impozantního pozadí tohoto památného příběhu o lidské vůli, byla by Weirova perfekcionistická, ale odtažitá režie příběhu možná víc na škodu než k užitku. Ne proto, že jsme v Cestě zpátky neviděli Cestu tam, naturalizmus nebo sněžného muže Yettiho, o kterého pozorování se Rawicz zmiňuje, ale proto, že klouže po estetickém povrchu. Respekt si zaslouží za to, že se do zpracování tohohle tématu pustil a věnoval mu tolik snahy a péče. Vzniklo tak působivé dílo se silnými momenty a divácky vděčný film, ale z obou pohledů bohužel ne tak moc, jak jsme doufali.

** Útěk ze Sibiře (The Way Back, USA, 2010)**
Režie: Peter Weir
Scénář: Peter Weir, Keith R. Clarke podle knihy Slawomira Rawicze Dlouhá cesta (The Long Walk)
Kamera: Russell Boyd
Hudba: Burkhard Dallwitz
Střih: Lee Smith
Výprava: John Stoddart
Kostýmy: Wendy Stites
Hrají: Jim Sturgess, Ed Harris, Colin Farrell, Dragos Bucur, Aleksandru Potocean, Gustaf Skarsgard, Saoirse Ronan, Mark Strong, Sebastian Urzendowsky,
Délka: 104 minut
Premiéra v ČR: 7. 4. 2011
Premiéra v SR: 9. 6. 2011