V Rumovém deníku zůstaly prázdné stránky

Strach a hnus v Las Vegas se poměrně brzy stal kultovní modlou mezigeneračně nesourodé, světem zhnusené skupiny diváků. Do stejnojmenného snímku se tenkrát podařilo přenést jak atmosféru knihy, tak i pro Thompsona velice typický lehce nihilistický humor. Nejednalo se v žádném případě o mainstreamovou podívanou, přesto byl Strach a hnus kasovně úspěšný. Rozhodně také kvůli nízkým nákladům. Z Las Vegas se nyní přesouváme do Portorika v roce 1960, které je „nejdivnějším rájem na světě“.

Rumový deník kolem sebe vytváří také auru rebelství a kontroverze. V USA dostal rating R, což znamená nepřístupné do 17 let bez doprovodu dospělého. V trailerech se objevují scény s konzumací alkoholu a drog a s ní spojenými absurdně humornými zážitky hlavních postav. Divák tak nabude dojmu, že se jedná o další splašenou jízdu, na jejímž konci je kocovina a znechucení nad konzumní společností. Scény, které byly do traileru vybrány, ale příliš nevystihují pravou podstatu filmu.

První scény navozují opravdu dojem pořádné filmové jízdy. Střih mezi idylicky plachtícím letadlem na pozadí blankytně modré oblohy a hlavním hrdinou, novinářem Kempem (Depp) s alkoholem a krví podlitýma očima, slibují černý humor až do morku kostí. Tvůrci se ovšem dál vydávají již jinou cestou, a jak příběh pokračuje, zabředávají více a více do jakéhosi banálně rozpracovaného dramatu. Jsme konfrontováni s neoriginálním a jen vágně naznačeným dilematem hlavního hrdiny, který by měl volit mezi ideály a pozlátkem. Do toho vstupuje ještě komplikace v podobě krásné snoubenky zdejšího bezskrupulózního podnikatele, která evidentně věrnosti moc nedá. Tyto dvě roviny se tak nějak opile potácejí jedna vedle druhé a občas do nich narazí humorná epizoda zabalená v alkoholovém oparu.

Tuto nesourodost by bylo možné omluvit, kdyby byla zábavná. Jenže ona není. Přes přísný rating je Rumový deník dost uhlazená podívaná, do které jen občas vstupují lehká osvěžení v podobě dobře napsaných gagů. Zklamáním je i Deppovo herectví, které vůbec není pojato osobitě. Opět se dočkáme stejného pitvoření jako v Pirátech z Karibiku, z čehož nutně vyplyne otázka, zda si výborně vytvořená postava Jacka Sparrowa, nevybírá svou daň.

Tvůrci se pokoušeli dát snímku jistou uměleckou auru i skrze styl. Opět se dočkáme několika působivých záběrů s originální kamerou, která kombinuje různé úhly, zpomalené záběry a dobovou hudbu. Jedním z dobrých příkladů jsou kohoutí zápasy, kterých se Kemp se svým domácím účastní jako nenáročného výdělku. Svého kohouta – šampióna dokonce vezmou k místní šamance woo-doo. Obě scény jsou příkladem zábavné epizody, které však v celku chybí návaznost. Podobným příkladem je stylově izolovaná epizoda, v níž se Kemp rozhodne natočit vážnou reportáž o sirotcích, kteří žijí mezi odpadky. Jediným prvkem, který pomáhá celý snímek stmelit, je působivá a zábavná hudba, která dodává Rumovému deníku alespoň drobnou jiskru.

Nejevidentnější nenaplnění potenciálu první scény nabízí její srovnání se závěrem. Scenáristé si ulehčili práci tím nejtrestuhodnějším klišé. Zmatené a nedotažené události posledních minut shrnuli do titulku, který chabě konstatuje kdo, kde a s kým.

Johnny Depp si možná návrat k látce Huntera S. Thompsona tak trochu vysnil, ukazoval by na to i fakt, že se na Rumovém deníku podílel i produkčně. To, co vytvořilo ze Strachu a hnusu kultovní dílo, se ovšem do tohoto snímku přenést nepodařilo. Proto na rozdíl od Strachu a hnusu je těžké zde odpouštět zásadní filmařské nedostatky.

Rumový deník (The Rum Diary, USA, 2011)
Režie: Bruce Robinson
Scénář: Hunter S. Thompson, Bruce Robinson
Kamera: Dariusz Wolski
Střih: Carol Littleton
Hudba: Christopher Young
Hrají: Johnny Depp, Aaron Eckhart, Richard Jenkins, Amber Heard, Michael Rispoli, Giovanni Ribisi a další
Délka: 110 minut
Premiéra v ČR: 8. 12. 2011