Valčík s Bašírem

Zdá se, že animace je vynikající prostředek, jak něco vyřešit. Valčík s Bašírem, podobně jako Persepolis (2007), se díky ní s krutou minulostí vyrovnal lépe než mnohé střihové dokumenty plné „mluvících hlav“ a archivních záběrů. Není svázán skutečným světem ani hereckými výkony. Skoro každá reálná i surreálná představa jeho tvůrců je zobrazena. Od rozhovorů po snové vize a skutečné zabíjení.

Vzhled Valčíku s Bašírem byl utvořen zkombinováním flashové, klasické a 3D animace. Každý záběr začínal čistou bílou plochou, ne okénkem filmového pásu, na kterém bylo všechno obkresleno (podobně jako v např. Temný obraz s Keanu Reevesem). Někdy nám strnulost postav vadí, ale většinou ne. Nejsme zbytečně odlákáváni vizuální dokonalostí a jednotlivé dialogy dokážeme plně vnímat. Animátoři nejvíce propracovali pohled lidských očí. Jakkoliv uměle totiž celek postavy působí, oči jsou vždy živé. Nedostatkem mnoha animovaných filmů jsou špatné ruchy a zvuky. Ne u Valčíku. Bylo toho docíleno tím, že každý rozhovor a záběr je založen na realitě. Když Ari Folman někoho zpovídal, nahrával se zpovídaný i prostředí kolem.

Neobyčejný formát dokumentu Arimu Folmanovi dovolil kritizovat a ironizovat tam, kde by si to jiní dovolit nemohli. Záběry, ve kterých izraelská armáda dost nešikovně zneškodňuje červený mercedes plný nebezpečných teroristů, prokládá v klidu telefonujícím a rozkazujícím Arielem Šaronem a písní „Bombardoval jsem Beirut“. Mladé izraelské vojáky neglorifikuje, ukazuje je v „normálním“ světle. Jako lidi, kteří si válku spletli s dovolenou na pláži, kteří nevědí, čeho se stali součástí, a hlavně, kterým nikdo nevelel. Bylo jim rozkázáno střílet, a ačkoliv nevěděli koho, kam a proč, stříleli. Nebezpečnost situací, strach a úzkost jim většinou zastřely úsudek, a když konečně vše pominulo, dostavily se ještě horší pocity, které například u Ariho Folmana vedly až k úplnému vytěsnění hrůz z paměti.

S Persepolis má Valčík kromě chytlavých punkových písniček ještě něco společného – objektivitu. Netváří se proizraelsky, propalestinsky ani prolibanonsky. Všichni tu vraždí, všichni trpí a bojí se přestat být jedním z davu. Tvůrci objektivity dosáhli, i když se jejich film skládá z řady velice osobních (někdy až intimních) obrazů a situací, a to proto, že nikdy si neřekneme, tohle se přece nemohlo stát.

Valčík s Bašírem nám masakr v palestinských uprchlických táborech neosvětlí. Pomůže nám ale pochopit, jak a čím je deformována vojákova psychika. Přiměje nás zajímat se o problematiku viny a trestu. A položí otázky, na které neexistují odpovědi, ale které musely být položeny.

Mám pocit, že Ari Folman nás tou řadou animovaných obrazů a také geniální hudbou Maxe Richtera chtěl donutit k jedinému. Alespoň částečně v nás vzbudit stejné emoce, jež zažívají pozůstalí po zavražděných a vojáci, a tak nás odradit od všeho zlého. Závěr filmu je z tohoto důvodu ospravedlnitelný a nepřekonatelný.

Valčík s Bašírem / Wals Im Bashir (Israel, Německo, Francie, 2008)
Režie: Ari Folman
Scénář: Ari Folman
Střih: Feller Nilli
Hudba: Max Richter
Mluví: Ari Folman, Mickey Leon, Ori Sivan, Roni Dayg, Yehezkel Lazarov, Ron Ben Yisahi
Délka: 90 minut
Česká premiéra: 22. 1. 2009