Valčík s Bašírem
Zlatý glóbus za nejlepší
zahraniční film. Nominace na Oscara, která bude s velkou pravděpodobností
na konci února proměněna. Nominace na Zlatou palmu z Cannes 2008. Šest
sošek Ophirů (ceny Izraelské filmové a televizní akademie). Mnoho dalších
nominací a ocenění. Chce se říct: Co je to za film, že se líbí
Američanům, Evropanům i Asiatům? V animovaném dokumentu Válka
s Bašírem (2008) se jeho režisér, Ari Folman, za pomoci svých bývalých
spolubojovníků i odborníků, pokouší zjistit, co dělal, kde byl a co
cítil v době masakru Palestinců v libanonských uprchlických táborech
Sabra a Šatíla, který se udál v roce 1982. I přesto, že se tehdy jako
mladý voják izraelské armády nacházel v jejich blízkosti, si totiž nic
nepamatuje.
Zdá se, že animace je
vynikající prostředek, jak něco vyřešit. Valčík s Bašírem, podobně
jako Persepolis (2007), se díky ní s krutou minulostí vyrovnal lépe než
mnohé střihové dokumenty plné „mluvících hlav“ a archivních
záběrů. Není svázán skutečným světem ani hereckými výkony. Skoro
každá reálná i surreálná představa jeho tvůrců je zobrazena. Od
rozhovorů po snové vize a skutečné zabíjení.
Vzhled Valčíku s Bašírem byl utvořen zkombinováním flashové, klasické a 3D animace. Každý záběr začínal čistou bílou plochou, ne okénkem filmového pásu, na kterém bylo všechno obkresleno (podobně jako v např. Temný obraz s Keanu Reevesem). Někdy nám strnulost postav vadí, ale většinou ne. Nejsme zbytečně odlákáváni vizuální dokonalostí a jednotlivé dialogy dokážeme plně vnímat. Animátoři nejvíce propracovali pohled lidských očí. Jakkoliv uměle totiž celek postavy působí, oči jsou vždy živé. Nedostatkem mnoha animovaných filmů jsou špatné ruchy a zvuky. Ne u Valčíku. Bylo toho docíleno tím, že každý rozhovor a záběr je založen na realitě. Když Ari Folman někoho zpovídal, nahrával se zpovídaný i prostředí kolem.
Neobyčejný formát dokumentu Arimu
Folmanovi dovolil kritizovat a ironizovat tam, kde by si to jiní dovolit
nemohli. Záběry, ve kterých izraelská armáda dost nešikovně zneškodňuje
červený mercedes plný nebezpečných teroristů, prokládá v klidu
telefonujícím a rozkazujícím Arielem Šaronem a písní „Bombardoval jsem
Beirut“. Mladé izraelské vojáky neglorifikuje, ukazuje je v
„normálním“ světle. Jako lidi, kteří si válku spletli s dovolenou na
pláži, kteří nevědí, čeho se stali součástí, a hlavně, kterým nikdo
nevelel. Bylo jim rozkázáno střílet, a ačkoliv nevěděli koho, kam a
proč, stříleli. Nebezpečnost situací, strach a úzkost jim většinou
zastřely úsudek, a když konečně vše pominulo, dostavily se ještě horší
pocity, které například u Ariho Folmana vedly až k úplnému vytěsnění
hrůz z paměti.
S Persepolis má Valčík kromě chytlavých punkových písniček ještě něco společného – objektivitu. Netváří se proizraelsky, propalestinsky ani prolibanonsky. Všichni tu vraždí, všichni trpí a bojí se přestat být jedním z davu. Tvůrci objektivity dosáhli, i když se jejich film skládá z řady velice osobních (někdy až intimních) obrazů a situací, a to proto, že nikdy si neřekneme, tohle se přece nemohlo stát.
Valčík s Bašírem nám masakr
v palestinských uprchlických táborech neosvětlí. Pomůže nám ale
pochopit, jak a čím je deformována vojákova psychika. Přiměje nás
zajímat se o problematiku viny a trestu. A položí otázky, na které
neexistují odpovědi, ale které musely být položeny.
Mám pocit, že Ari Folman nás tou řadou animovaných obrazů a také geniální hudbou Maxe Richtera chtěl donutit k jedinému. Alespoň částečně v nás vzbudit stejné emoce, jež zažívají pozůstalí po zavražděných a vojáci, a tak nás odradit od všeho zlého. Závěr filmu je z tohoto důvodu ospravedlnitelný a nepřekonatelný.
Valčík s Bašírem /
Wals Im Bashir (Israel, Německo, Francie, 2008)
Režie: Ari Folman
Scénář: Ari Folman
Střih: Feller Nilli
Hudba: Max Richter
Mluví: Ari Folman, Mickey Leon, Ori Sivan, Roni Dayg, Yehezkel
Lazarov, Ron Ben Yisahi
Délka: 90 minut
Česká premiéra: 22. 1. 2009
Reklama