Valkýra

Ten má za sebou relativně vydařené komiksovky X-Men 1 a 2, megadrahý a rozporuplný průšvih Superman se vrací, ale taky dnes již naprosto kultovní Obvyklé podezřelé a Nadaného žáka, jednu z nejlepších adaptací knih Stephena Kinga. Právě k těmto začátkům se vrací svou ambiciózní Valkýrou, jak tematicky, tak spoluprací s kamarádem, oscarovým scenáristou Christopherem McQuarriem. Ten se se svým kolegou Nathanem Alexandrem evidentně zcela fascinován vnořil mezi hlouček statečných, kteří (i když hlavně v důsledku toho, co viděli na vlastní oči) nesetrvali v oddanosti velkému svůdníkovi davů a milované bestii a měli odvahu postavit se mu. Jenom několik jich ale bylo takových, kteří svou snahu dotáhli do konce a odhodlali se Hitlera svrhnout nebo zabít. Pouze malé, mizivé procento. O to větší je jeho význam. Jak výstižně a stručně shrnul Henning von Tresckow, dlouho hnací motor vojenské opozice: „Musíme to učinit, i když se to nepodaří a my všichni zahyneme. Neboť později se nesmí říkat, že se proti tomu bezpráví nikdo nepostavil.“

Zásadním problémem Valkýry je skutečnost, že všichni vědí, jak dopadne. Úlohou tvůrců je tedy zaujmout diváky tak, aby na to nestihli myslet a aby byl pak emocionální dopad dostatečně silný. Pro ty, kteří se rádi vrtají v daném historickém období, je to jednodušší, protože pořád sledují, jestli se film nezpronevěřuje jistým historickým reáliím. Ostatní mohou mít problém s pochycením atmosféry, protože začátek filmu je slabší. O skutečných pohnutkách spiklenců k odstranění nejen Hitlera, ale i jeho nejbližších ministrů a režimu se toho totiž moc nedovíme. Rovněž úvod snímku pohříchu zapomíná na vykreslení atmosféry tehdejšího Německa, na zdánlivý pokoj obelhávané země, nad kterou se stahují mračna pomsty, na ovzduší podezíravosti a nepřestajné paranoie policejního státu ve válce, na všeobjímající propagandu líčící skvělá vítězství. I přes poměrně jasnou představu o tehdejší skutečnosti tak divák nemůže plně pochopit, proč většina národa Hitlera i ke konci války milovala jako boha, proč vojáci v cestě na smrt sahali na dno svých sil navzdory vědomí jasné cesty k porážce Německa a proč jenom několik jedinců považovalo Vůdce za vzteklého psa a šílence, kterého je potřeba za jakoukoli cenu odstranit. Valkýra se příliš soustřeďuje na hlavní fázi operace a celkově pomlčí i o jejích následcích, protože osud asi tisícovky popravených vidíme jenom na několika reprezentativních postavách.

Mnohé z nich by zasloužily víc prostoru, obsazeny velmi charismatickými herci hrajícími pozoruhodné osobnosti. Délku filmu by to neúměrně natáhlo, i přesto by to nebylo na škodu. Po krátkém expozé se však děj dostává k tomu, co hlavně chtěli tvůrci vyprávět a k hlavní postavě – tady už se jejich schopnosti rozvinou naplno. McQuarrie se svým spoluscenáristou předvádějí brilantní ukázku svého oboru, když se k faktům stavějí dostatečně odpovědně a zároveń dokáží v krátkých výjevech odkrýt povahy jednotlivých účastníků spiknutí i zásadní problémy, kvůli kterým ztroskotalo, celý ten zmatek v duších i organizaci, který zhatil geniálně chytrý plán. Každý jeden výjev, zdramatizovaný chytrou svižnou režií, je zkratkovitým a velice výstižným vylíčením důležité části této gigantické mozaiky. A divák cítí, jak se jeho vědomí rozštěpuje a jak začíná pomalu, ale jistě nevěřit, že by se atentátníkům při takovém vypětí a odhodlání mohlo dílo nezdařit.

Hodně v tom napomáhá výkvět britských charakterních herců, jejichž přesvědčivost a životnost se zavrtává pod kůži, a velice sympatická snaha Toma Cruise nijak zvlášť se z jejich řady nevyčleňovat. Bohužel nemají dost prostoru, aby se mohli rozehrát v plné šíři svého umění. V paměti uvízne hlavně generál Fromm Toma Wilkinsona díky své vyčkávací pozici a konečnému obratu, a generál Olbricht Billa Nighyho, na kterém je nejlépe vidět nejistotu, strach a všechny rozpory v myšlení spiklenců, ale téměř všichni ostatní mají své velké momenty. O to víc zamrzí angličtina, která se něměckým vojákům do pusy prostě nehodí, zejména ze začátku je to velice tristní, což Singer ještě podpoří tím, že kratičký úvod filmu je pronesen německy.

Pak na to ale každý rychle zapomene, jak se ďábelsky roztáčejí kolečka napětí, odhodlání, zbabělství a zmatků. A režisér poté až do konce nepustí otěže valící se kroniky omylů, těžko vysvětlitelných náhod, osudné nerozhodnosti a hrdinství. Přitom překvapuje civilností filmu, věrností prostředí i detailů a hlavně střízlivým užívaním efektů. Celý snímek je filtrován do chladných modrých tónů, ze kterých se výrazně odděluje krvavá barva nacistických vlajek. Trefně symbolizuje jediný smysl a zájem šedivé doby, ve které bylo pomalu, ale jistě obkličované Německo uzavřené jako ostrov iluzí v jakémsi podivném rozpoložení nic netušícího monolitu. Škoda že se té atmosféry nemůžeme nabažit více. V takovém zabarvení docválá tenhle statný a ušlechtilý kůň do svého závěru, kde se i přese všechno vědění nedá ubránit dojetí a pocitům zmaru.

Muži 20. července 1944 byli totiž lidmi, kteří zachránili většinu německého národa před trvalým cejchem zločinců. Lidmi, kteří mohli uchránit miliony vojáků před zbytečnou smrtí během ještě rok trvající války a statisíce nevinných před potupnou smrtí ve vyhlazovacích táborech, protože holocaust dosáhl svého vrcholu právě v létě 1944. Lidmi, kteří – i když jejich cesta byla dlouhá, spletitá a mnohdy plná studu a rozpaků – postavili morálku nade vše a osud své země i lidu nad svůj vlastní. V očích svého národa byli zrádci, věděli o tom a riskovali vše tam, kde nebylo cesty zpět. Konali přitom srdcem, ale mysleli hlavou, jistěže ne všichni a zřejmě ani většina z čistě nezištných a altruistických zájmů. Jistě ale byli i tací. Zaslouží si větší památku než jenom relativně poctivý a do černobíla zjednodušující hollywoodský velkofilm. Díky i za něj – a nezapomínejme na stovky jejich společníků nebo dalších zapadlých jmen, jako byli Georg Elser, Rudolf Christoph von Gersdorff, Axel von dem Bussche a mnozí další, kteří mohou přivést k zamyšlení o osobní odpovědnosti každého člověka za dějiny. Málokterý z nich prohlédl Hitlerovy záměry již od počátku a téměř všichni, Stauffenberga nevyjímaje, byli nadšeni z jeho vojenských úspěchů. Jejich pozdější odhodlání k zoufalému činu tak představuje především konečnou a definitivní vzpouru svědomí a NESMÍ být proto zbaven souvislostí. Jen proto nedostává skvělá Valkýra jako mírně populární hold jejich hrdinství plné hodnocení.

Valkýra/Valkyrie (USA, Německo 2008)
Režie: Bryan Singer
Scénář: Christopher McQuarrie, Nathan Alexander
Kamera: Newton Thomas Sigel
Střih: John Ottman
Hudba: John Ottman
Hrají: Tom Cruise, Bill Nighy, Kenneth Branagh, Terence Stamp, Eddie Izzard, Thomas Kretschmann, Carice van Houten, Tom Wilkinson, Stephen Fry, David Schofield, Kevin McNally, Daniel Brühl, Christian Berkel, Christian Oliver, Matthias Schweighöfer, Chris Larkin
Délka: 120 minut
Premiéra v ČR: 12. 2. 2009