Vzpoura v Seattlu

Netypický, složitý a problematický námět si za svůj režisérský, scenáristický i producentský debut zvolil zkušený herec Stuart Townsend. Na několika zcela typických postavách ukazuje průběh krize na konci milénia, která na sebe tehdy připoutala pozornost celého světa. Jeho sympatie jsou zcela zjevně na straně lídrů demonstrantů, pro které jsou protestní pochody skutečnou prací i životním posláním. Dále je tu ambiciózní reportérka, která se zprvu honí jenom za dobrým příběhem, až ji vlna krutosti i solidarity davů strhne. Policista, který je zvyklý poslouchat rozkazy a věří, že dělá, co je správné, když se ve víru událostí dostane na rozcestí, kdy už to prostě neumí rozlišit. Jeho žena, která přijde o mnohem víc než jen o jistotu. Doktor, jenž chtěl ve svém proslovu apelovat na humanitu finančníků a čeká ho fatální zklamání, stejně jako delegáty afrických zemí, se kterými se jedná jako s méněcennými. A pak ještě starosta – který chtěl jenom to, aby všechno proběhlo hladce a aby všichni byli spokojení…

Lidské společenství je však blízké džungli a proto nemůže být vlk nasycený a koza přitom zůstat celá. A tak se stáváme takřka v přímém přenosu svědky toho, jak funguje masová psychóza, opojení mocí i zbytečný hazard s ideály. Townsendovi v tom výtečně pomáhá kameraman Barry Ackroyd, který svou pseudodokumentární kameru dostává přímo do centra dění a skvěle s ní navozuje pocit autenticity. Daří se mu výborně zastírat i nízký rozpočet a skutečnost, že kvůli němu nebyly peníze ani na dostatek komparzistů. Přechod mezi hranými scénami a archivními dokumentárními záběry je témeř nepostřehnutelný, hlavně díky tempu a napětí, které se filmu podaří od začátku rozpoutat a na kterém má velkou zásluhu dynamická hudba a zástup charismatických herců.

Townsend pak v úderných a výstižných kontrastech obrazových, zvukových i hudebních, stejně jako na útržcích záznamů z rádia nebo televize skvěle vystihuje na svých několika postavách problémy zúčastněných z více úrovní konfliktu. Sklon k násilí, ničení a neúctě u jedněch. Sklon k brutalitě bez ohledu na rozdíly u druhých. Nevšímavost u třetích, a pokud jsou zasažení, zavírání očí nebo nenávist. Omezenost a jednostrannost, nedostatek inteligence, tolerance a snahy o pochopení na všech stranách. Jeho sympatie jsou na straně obyčejných lidí. Nějakou negativní postavu, nějakého toho pracháče s 50 miliony, který ožebračuje lid nebo ničí planetu, vlastně ani neuvidíme…

Je však pravdou, že jeho postavy jsou značně ploché a modelové a můžou na jednu stranu působit nevěrohodně. Každý z vůdců demonstrantů se k této činnosti dopracoval vlastní cestou, my se ale moc nedovíme jakou, jenom v několika náznacích. Na druhou stranu to však jenom podtrhuje dokumentární charakter, protože film se s výjimkou jediné krátké retrospektívy věnuje jen a pouze oněm pěti dnům, které otřásly světem.

Ano, možná je Vzpoura v Seattlu snímek trochu naivní. Jednostranný a agitační, tendenční a šablonovitý. Nerozvíjí postavy, jenom předvádí figurky jako z alba typů osobností. Nejde mu o objektivitu, jenom chytře předvádí ideovou orientaci svého autora. Při jeho správném idealismu a zanícení pro víru v lidi a spravedlnost ve světě mu to ale nemohu mít za zlé. Moralizuje jenom jemně, nechává diváka, ať si to všechno na jednání postav sám uvědomí. Faktem je, že výběrem postav druhé straně nedává žádný prostor na obhajobu. WTO je tu démonickou silou jako z nějakého hororu. Již úvodní titulky jsou apokalyptické jako z Resident Evilu a navozují pocit skutečného ohrožení. Je to jenom humbuk, nebo jsme skutečně ovládáni korporacemi? Když se zamyslíte, jak často nakupujete v Tescu a jak je veškerá vaše představa o dění ve světě závislá jenom na tom, co si přečtete v novinách nebo vidíte v televizi, jedna z odpovědí je nasnadě. Na druhou stranu, proč by hipísáčtí nebo dělničtí demonstranti nemohli být jenom poblázněnými snílky, zklamanými a neúspěšnými existencemi nebo naivními hlupáky nemajícími ani páru o tom, jak to ve světě chodí? Je WTO oním větrným mlýnem Dona Quijota, nebo géniem zla, kterého je třeba porazit, aby mohlo lidstvo štastně směřovat k zářným zitřkům? Tady záleží jenom na úhlu pohledu. A i když je čím blíž k závěru stále patrnější, že Townsend manévrovací prostor k dohadům nenechá žádný, je Vzpoura v Seattlu pořád nejlepší námět k zamyšlení nad globálními problémy v podobě hraného filmu, jaký jsem v kinech viděl za hodně dlouhou dobu. Pokud nemáte strach z otázek, které ve vás může vyvolat, mohu ho jenom doporučit. Netrvá moc dlouho a pokud vám jeho poselství není blízké, slušně zvládnuté filmařské řemeslo vás nestihne znudit.

Pokud jste jako divák neutrální, možná se zamyslíte. Jestli jste v zajetí médií a konzumu a myšlenka na nějaké demonstranty bojující za práva stromů je pro vás jenom důvodem k pousmání nad takovou bláhovostí… jestli si vždycky místo uvažování v souvislostech řeknete, že máte dost svých starostí… jestli je pro vás potíž už jenom roztřídit odpad, protože spěcháte pro děti do školky a pak nakoupit do nějakého toho megaobchoďáku, kde to alespoň máte všechno hezky pohromadě – zajděte si pak na necelou hodinku a půl do multiplexu, podívat se na lidi, kteří si nemyslí, že demokracie je jenom prázdný pojem. Kteří svůj hlas ve společnosti užívají. Kteří i tak prohrávají v souboji s korporačními giganty, konzumem a bezohledností k lidem i přírodě. Protože prohrávají se ctí, zatímco ti, co jenom zavírají oči, vítězí s hanbou. I když je jim to asi zatraceně ukradené.

A pokud jste z druhé strany barikády (jako Stuart Townsend nebo, jak jste si už jistě ráčili všimnout, moje maličkost), Vzpoura v Seattlu vás nadchne. Slepá ulička, do které se všichni účinkující dostanou, vám názorně předvede, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Když se umně zapletou osudy postav a v Seattlu je vyhlášen výjimečný stav, následují už jenom silné okamžiky. I když důsledky onoho malého iluzorního vítězství idealistů nebylo ani jen zlomkem důsledků oněch parafrázovaných Deseti dnů, které otřásly světem, svůj význam mají. Jaký, to ať si spočte každý sám. Je totiž zřejmé, že tenhle film přesvědčí nejspíš jenom ty, kteří, i když nesdílejí jejich odhodlání a neschvalují tenhle způsob řešení, už přesvědčení jsou a od první chvíle drží s protestujícími. Stejně jako autor filmu…

Protože existují věci, které lidi spojí neskonale lépe než rozhovor o levnějším parfému nad hamburgerem v McDonaldu. A jejich snaha o vítězství nad nesmrtelnou hydrou není marná ani směšná. Na konci století minulého se jim alespoň na chvíli částečně podařilo zvítězit. Od té doby je pokrok malý. A bitva stále pokračuje…

Bitva v Seattlu (USA, Kanada, Německo, 2007)
Režie a scénář: Stuart Townsend
Kamera: Barry Ackroyd
Střih: Fernando Villena
Hudba: Neil Davidge
Hrají: Martin Henderson, Michelle Rodriguez, Woody Harrelson, Charlize Theron, Jennifer Carpenter, André Benjamin, Ray Liotta, Connie Nielsen, Channing Tatum, Isaach De Bankolé, Rade Serbedzija
Délka: 99 min.
Premiéra v ČR: 19. 3. 2009 Premiéra v SR: 25. 6. 2009