Zbaveni jistot si Musíme promluvit o Kevinovi

Tisknout - Hodnocení článku:

St, 28. března 2012 / Autor: Michaela Mottlová

Eva na rozdíl od Rosemary nezplodila dítě se samotným pánem temnot, přesto je její chlapeček zosobněním zla. Skotská režisérka Lynne Ramsay ve svém nejnovějším snímku Musíme si promluvit o Kevinovi výraznou filmovou řečí vypráví o mateřství i současné nemilosrdné společnosti. Přestože divákovi nedává nic zadarmo, nebo možná právě proto, získal snímek všemožná ocenění kritiků i publika a pro Tildu Swinton se postava Evy možná stane životní rolí.

Hodnocení: 86 %

Předlohou se snímku stala stejnojmenná kniha současného amerického autora Lionela Shrivera. Ač je filmová verze dílem autorky, odmítá jakékoliv emoce. Obraz je naprosto ledově chladný a odosobněný. Stejně tak vyprávění nedává žádná východiska pro pochopení strašlivých událostí (hromadná vražda spolužáků). Tím ze sebe režisérka sejmula jistou zodpovědnost za interpretaci či společenské moralizování. Současně však nahlíží na vysoce aktuální téma prostřednictvím příběhu matky mladého násilníka, čímž tématu nenápadně dodává jistý ženský prvek.

Konstrukce příběhu matky, jejíž syn spáchá hrozný, společensky odsouzeníhodný, zločin, strhává k představě, že se bude autorka ve vypjatých situacích snažit svoje postavy pochopit či nahlížet události jejich pohledem. Je tomu však právě naopak. Se zájmem, ale bez vlastního citového vkladu, stejně jako když pozorujete cizí pohřeb, pronásleduje postavu Evy, kdysi úspěšné moderní ženy, která se snaží vyrovnat s vlastní vinou.

Snímek si pohrává s jistotami diváka hned na několika úrovních, čímž ho zároveň konfrontuje s jeho vlastními rychlými soudy ve skutečném světě. Samotné vyprávění je velice uzavřené, dějová vodítka, která vedou k strašlivé minulosti Evy a její rodiny, vydává jen velice neochotně v podobě dosti subjektivizovaných flashbacků. Až do konce ovšem vlastně divák neví, co se stalo. Zároveň i vodítka k pochopení postav jsou dosti protichůdná. Zatímco v první polovině příběhu je vztah Evy a jejího syna Kevina zobrazen v náznacích jako problémový z obou stran (Eva od prvního okamžiku přistupuje k mateřství jako k určité povinnosti, nikoliv však citově), druhá polovina snímku předpoklady o Evině neschopnosti mateřského citu vyvrací.

Přestože nutkavá touha po interpretaci a pochopení násilí ve školách hledá příčiny i v podobě britského (v knižní předloze amerického) školství, i tímto směrem nás vede režisérka jen do slepé uličky. Téma není politizováno a je naznačeno jen v jedné Kevinově větě o škole, kterou pronese ve vězení: „Ty vůbec nemáš tušení, jak to tam vypadá.“

Hrozivé události se tak touto nejasností stávají spíše vyvrcholením stejně tak nepochopitelného a nemocného vztahu syna a matky a katalyzátorem jisté reflexe společnosti rychlých soudů a nenávisti. V konečném důsledku lze snímek Musíme si promluvit o Kevinovi chápat i jako jisté podobenství, v němž vystupují modelové postavy. Kevin je zosobněním zla a jeho matka s sebou nese břímě hříchu za zplození tohoto zla. Právě mnohoznačnost příběhu, která tkví v kontrastu aktuálního tématu a uměleckého, vybroušeného filmového stylu, dává divákovi možnost používat v kině po dlouhé době hlavu.

Přes výrazně odosobněnou filmovou řeč, která je přerušována jen hrdinčinými subjektivizovanými mlhavými vzpomínkami, režisérka Lynne Ramsay v podstatě vyzývá diváka k účasti. Tím, že nedává vodítka k vysvětlení příčin událostí skrze psychologické analýzy postav a zbavuje příběh jakékoliv interpretace, diváka provokuje k neustálému přehodnocování jeho stanovisek. Právě tento požadavek aktivního sledování v hávu výrazně osobitého stylu dělá z Musíme si promluvit o Kevinovi nezapomenutelnou filmovou událost.