Život je boj aneb z banální historky velké drama nevytvoříš

Život je boj by podle textu distributora neměl být „standardní hollywoodskou pohádkou“, nýbrž „syrovým a velmi autentickým akčním dramatem“. Určité naděje, že nepůjde o žádný brak, signalizovalo již jméno režiséra Dita Montiela, nezávislého tvůrce, který se do světa filmu uvedl autobiografickým debutem Průvodce k rozpoznání tvých svatých s Robertem Downeym Jr. v hlavní roli, vyznamenaném na festivalu v Sundance. Jak vidno, ve své tvorbě se snaží držet jistou kontinuitu. Stejně jako Montielův debut se i Život je boj odehrává v prostředí špinavých ulic New Yorku, ovládaných lidmi tu méně, tu více se pohybujících za hranou zákona. Protože toto prostředí zpopularizované klasickými díly světové kinematografie, jako jsou Taxikář nebo Francouzská spojka, přes všechnu odpudivost má svůj obrovsky přitažlivý genius loci, dodává i Montielově druhému filmu v jistých dávkách podobnou „dirty“ atmosféru jako oněm zmíněným veledílům. Samozřejmě že jen atmosféra kvalitní snímek netvoří, což však zřejmě režisérovi ne zcela došlo. Pokud by měl jeho film působit jako opravdu syrové akční drama, musel by sáhnout po lepším scénáři. A ten, který společně napsal s Robertem Municem, tlačí tento počin zásadně dolů. V podstatě již samotný příběh o mladém podvodníčkovi, který prodává nelegální výtisky Harryho Pottera a záhy se postupně etabluje coby velice zdatný rváč na zápasech v podsvětí, až se nakonec dostane na elitní zápasy mezi newyorskými zbohatlíky, je jedno z velkých zastaralých klišé, jaká jsme mohli zhlédnout už v nepřeberném množství podobně laděných filmů.

Dejme tomu, že u žádného filmu s přívlastkem akční nelze čekat sofistikovaněji větvený děj. Problém ovšem je v tom, že u Život je boj se scenáristé snažili zakrýt prostoduchou banalitu příběhu všelijakými pokusy o to, pojmout ho jako seriózní, skoro až psychologické drama. Chyba je v tom, že se jim to vůbec nedaří. Děj naprosto nešťastně zahušťují rádoby hlubokomyslnými dialogy, kterými se hrdinové snaží vysvětlovat své mnohdy dosti nezáviděníhodné počínání. Velká kauza se zde dělá především z pošramocené minulosti hlavního hrdiny, která společně s milostnou zápletkou zabere ve filmu více času než klíčové bojové scény. Tyto dějové prvky z filmu žádné atraktivní psychologické drama nedělají, nýbrž naopak jen podtrhují jeho obsahovou prázdnotu a někdy jej posouvají až do roviny nechtěné parodie. Oč déle se film táhne (trvá přes 100 minut), o to je marnost z jeho sledování větší.

Alarmující je také fakt, že režisér naprosto nezvládnul bojové sekvence, kterými by alespoň mohl vyvážit dojem z filmu příliš přeplněného nicotným dějovým balastem. A podobně jako se příběh režisér snažil natolik umanutě představit v podobě jakési psychologické sondy do duše člověka na okraji společnosti, až ho tím učinil směšným, tak se i akční scény pokoušel realizovat natolik „cool“ akčním způsobem, že z nich udělal jen chaotickou nudu. Při jejich natáčení zvolil formu dynamicky rozhýbané kamery – škoda, že při neustálém švenkování toho z herecko-bojové akce příliš neuvidíme, k čemuž přispívá i střihová skladba. Je sice hezké, když se klipovitě vrší jeden záběr za druhým, akorát by to chtělo je vršit citlivěji a smysluplněji, a ne jen s cílem se po filmařské stránce agresivně exhibovat před divákem.

Velkým zklamáním je slabý soundtrack. Zpočátku ve filmu sice zaznívají písně výborně zapadající do děje i prostředí filmu (kupříkladu Street Life od Randy Crawford), postupem času však režisér hudební složku spíše odstrkuje do pozadí, prakticky ve stejné době, co se film začíná zamotávat do nesmyslných dějových odboček. Závěrečná titulková nemastná neslaná píseň pak už dojem z filmu nespraví ani náhodou.

Alespoň že v hereckém obsazení měl režisér celkem šťastnou ruku. I přes šablonovitost postav většina herců zahrála důstojně, a to i když museli na plátně vyslovovat ty nejstupidnější hlášky – do „herectví“ schwarzeneggerovského typu měli ještě daleko. Platí to jak pro sympatického Channinga Tatuma (známého již z Montielova debutu), tak například i pro jeho černošského kolegu Terrence Howarda. Pokud by film byl natočen jako skutečně propracované akční drama s věrohodnou psychologií postav, je dokonce i možné, že by ti dva excelovali. V tomto filmu pouze slušně zvládají své mizerně napsané úlohy.

Život je boj je opravdu rozporuplným dílem. Neobstojí ani jako odpočinková akční řežba pro letní měsíce, ani jako drama z newyorského podsvětí. Pokud stojí za vidění, tak spíše jako odstrašující příklad toho, když se někdo z akčňáku snaží neobratně udělat úplného Bergmana.

Život je boj (Fighting, USA 2009)
Režie: Dito Montiel
Scénář: Dito Montiel, Robert Munic
Kamera: Stefan Czapsky
Hudba: Jonathan Elias, David Wittman
Hrají: Channing Tatum, Terrence Howard, Luis Guzman, Zulay Henao
Premiéra v ČR a SR: 2. 7. 2009
Délka: 105 minut