Letošní pekelně vražedné léto do kina sice příliš nevábí,
nicméně nabídka premiérových titulů je poměrně pestrá. Mezi řadovými
sequely, sezonním balastem a očekávanými hity (potenciálně startujícími
nové série), se naopak skrývá i jeden dopředu ohlašovaný konec.
A protože nejde o nikoho menšího než známého zdatného vysavače
rodičovských kapes, zeleného zlobřího guru Shreka, nezbývá nám, než se
na jeho finální úklonu početnému publiku pozorně zaměřit.
Shrek je totiž v animovaném univerzu posledních let skutečnou
celebritou, a navíc má po kvalitativně velmi problematickém třetím dílu
skutečně co napravovat. Je tedy Shrekovo poslední zvonění jen matně
pochmurnou vzpomínkou na zlaté časy či naopak grandiózním odchodem
v plné formě?
Hledání odpovědi na tuto otázku rozhodně není jednoduché a během
sledování snímku režiséra Mika Mitchella se časem promění v dosti
komplikovaný rébus. Tvůrčímu týmu Shrekovy labutí písně totiž
rozhodně nelze upřít evidentní snahu o návrat na ztracené pozice.
Kýženým pomocníkem zvíci steroidového koktejlu podávaného v neckách
měl pravděpodobně být i zlobří posun do třetího rozměru; podobně jako
u Souboje titánů a další zpřízněné provenience, ždímající
zisky z aktuálního 3D boomu, je kvalita provedení velmi diskutabilní.
Potěší sice úvodní průlet do kočáru Fioniných rodičů a první
dynamické setkání s „okošťacenými“ čarodějnicemi (Jaga a spol.
citující famfrpál), vše ostatní je pak podprůměrná centrifuga
z holandského lunaparku 80. let, která na sebe poutá přehnanou pozornost a
zbytečně tříští děj. Ten naopak patří k silnějším stránkám filmu,
i když o žádnou esenci ryzí originality samozřejmě ani tentokrát nejde:
Shrek se na prahu své osobní (třícátnické?) krize touží vrátit ke
zlobřím kořenům a opětovně si vychutnat opojnou příchuť lidského
strachu. Neopatrně se přitom zaplete s jedním z nejlepších záporáků
série, úlisným skřetem Rumplcimprcamprem, který ke všemu disponuje
potměšilým divým ptákem. Tedy husou. Jedním bezmála analfabetickým tahem
pera Shrekův dosavadní život mizí, a náš zlobří hrdina má jediný den
na to, aby dal vše do pořádku. A to ve světě, kde ho nikdo z jeho
přátel nezná, protože Shrek se tu nikdy nenarodil.
Jak je vidno, shrekopisci si v poslední kapitole za inspirační vzor
zvolili mimo jiné Charlese Dickense, Franka Capru a Tima Burtona a
předkládají rodinnému publiku překvapivě neinfantilní temnou vizi ztráty
iluzí, bohužel s nezbytně cukerínovým happyendem. Halasnými
popkulturními odkazy se tentokrát naštěstí docela skrblí, jejich údernost
je ale značná. Z nově zjevivších se postav zaujme především nájemný
asassín Krysař, jenž zde se svou flétnou předvede pestrý repertoár,
jímž si postupně podmaní čarodějnice i zlobří guerillu. Poněkud
pochybnou korunou snímku jsou pak dílčí posuny již známých charakterů
vinou Shrekova nezrození se: zatímco Fiona coby zlobří atamanka je poměrně
spolehlivým zdrojem komiky i romantična, Kocourova transformace do
obtloustlé letargické bečky intenzivně nudí. Nejhrůznější proměnou
však prošel Osel – z původně zábavného sparring partnera je na konci
tetralogie otřepaná a permanentně iritující unavená fangle, jíž
v pochybné zábavnosti konkurují v Zemích koruny České snad jen Dagmar
Patrasová, maximálně turbulentní hošani a šikovní čertíci ze stáje
Zdeňka Trošky. Tuhle násilnou degradaci nevinného animovaného tvora si tedy
scenáristé rozhodně odpustit mohli. Nicméně za kvalitní řemeslo, které
Josh Klausner a Darren Lemke prokazatelně odvedli v jiných bodech scénáře,
zase můžeme částečně odpustit my jim. Vypravit hrdinného reka na
zasloužený odpočinek totiž věru není věcí jednoduchou. I když
loučící se zlobr laťku vedoucí na vejminek plavně
nepřelétává, ale jen s nedbalou elegancí přelézá (maskuje při tom
stařecký třas!), buďme rádi alespoň za to, že podlézání se nekoná.
Následné zlobří exhumace se ale doufám již nedočkáme. Takže dobré
spočinutí, milý Shreku!
Napsat komentář