Co se stane, když dáte dohromady indického bráhmana, zimu a polskou vodku?

„Čím je člověk slavnější, tím je normálnější,“ říká se. Jestli na někoho toto lidové moudro platí doslova, pak je jím režisér Krzysztof Zanussi. Skromný, nonšalantní a se smyslem pro humor, tak by se dal vystihnout tento muž, který by jistě nač pyšný být měl – spolu s dalšími režisérskými kolegy zformoval kinematografický proud známý jako film morálního neklidu, kterým se otevřeně vyjadřovali proti komunistickému režimu v Polsku.
Z původně amatérského filmaře se vypracoval k zásadním dílům, jako je Ochranné zbarvení nebo Spirála, v nichž mistrovsky ztvárnil téma morálky. Čím však dokáže fascinovat nejvíc, je jeho neutuchající činorodost, nadšení a chuť hovořit a předávat své zkušenosti dál. Rozhovor s ním vznikl během druhého ročníku Festivalu nad řekou v Písku letos v létě.
Na festivalu se má již bez vaší přítomnosti konat konference na téma následovníků polského filmu morálního neklidu. Jak byste se k tomuto tématu vyjádřil vy? Vidíte nějaký přímý vliv vašich filmů na jiné režiséry?
Jak tehdejší polští disidenti, tak i současní politici připisují našim filmům oživení tehdejšího klimatu. Dokonce i současný polský premiér a zároveň předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek prohlásil, že tyto filmy oživily ve společnosti touhu po lepším světě a značně tak podpořily demokratizující tendence. V době, kdy jsme je točili, jsme si nebyli vědomi toho, že jsme nějakým uměleckým směrem. Ale myslím si, že téma morálky se ve filmu a literatuře objevovalo vždy a často se vrací. I teď po dvaceti letech se točí filmy, které řeší morální dilemata. Příkladem je snímek Komorník (2005, v ČR znám také jako Exekutor – poznámka autorky) Felikse Falka. Já sám jsem natočil deset televizních filmů, které se zabývají morální situací současných Poláků.
Jaká dilemata dle vás nejvíce
řeší současná polská společnost?
Víte, to je vždy problém toho, nakolik člověk žije v pravdě a nakolik ve lži a nakolik je konformistou a nakolik idealistou. A nakolik činí to, co káže. Dnes tady máte velké korporace, které hlásají určité ideály, ale ve skutečnosti jsou zkorumpované – například obchodní domy, které prodávají staré zboží a přitom hlásají ideál kvality a za takové to zboží vydávají. Navíc neplatí svým zaměstnancům. Jsou to vlastně stále ty stejné problémy ve stejné formě. Podobné je to u politiků, kteří slibují něco, o čem předem ví, že nemohou splnit. Stále je zde ten samý problém kontrastu mezi činy a slovy.
V Písku se letos setká mnoho vašich kolegů, kteří jsou svou tvorbou řazeni do proudu filmů morálního neklidu. Jaké vztahy jste měli v té době? Pomáhali jste si?
Ano, všichni jsme měli stejné problémy s komunistickými orgány, což nás velmi stmelilo. Ale i v současné době jsme rádi, že jsme sem mohli přijet společně, přestože jsme vlastně konkurenti.
Mnozí v České republice znalí tvrdosti komunistické cenzury se nejspíš diví, jak je možné, že vám bylo v Polsku umožněno točit a především uvádět vaše nepříliš ideologicky poplatné snímky. Co za tím vězelo?
Byl to paradox. Za peníze komunistů jsme dělali filmy proti komunistům. A vláda nám to tolerovala. Zvláště za vlády Edwarda Gierka existoval velký tlak, aby Polsko dobře vypadalo v očích západu. Ustupovali nám proto, aby na našich filmech mohli ukázat, jaká je tady svoboda. My jsem říkali jen to, že jejich ideály jsou sice šlechetné, ale realita jiná. Oni museli oficiálně říkat to samé. Nemohli přiznat, že ty ideály jsou od základu špatné. Nemohli nic namítat proti tomu, že se slova neshodují s činy.
Vaše tvůrčí svoboda tedy definitivně skončila po stávkách v roce 1980?
Ano, když přišel k moci Wojciech Jaruzelski (v letech 1981–1989 zastával funkci předsedy vlády PRL, v roce 1981 vyhlásil v Polsku výjimečný stav, aby zabránil rostoucímu vlivu Solidarity – pozn. autorky) už to nebylo možné. Já sám jsem emigroval a většina mých kolegů také. Pozdější filmy se již nemohly zabývat aktuálními tématy. Já jsem v tomto období natočil například historický film.
Vím, že jste začínal jako amatérský filmař. V knihovně jsem dokonce objevila tenkou příručku, kterou jste napsal.
Ukažte! No opravdu. To je úžasné (směje se)! Ani já sám ji už nemám. Kde jste k ní přišla?
V Brně. Přemýšlím, že bych ji z té knihovny ukradla, obzvlášť pokud byste mně ji podepsal.
Jistě, rád (směje se). Takže píšu: Písek, 2010 a ještě podpis. Tak, prosím.
Z jakého důvodu jste tu knížku napsal? Jaké je její poslání?
Radím především to, aby režiséři kladli na první místo pravdu. Ještě před krásu a ostatní hodnoty. Radil jsem jim, aby říkali to, co skutečně cítí, nejen imitovali. Myslím si, že tento problém je v současnosti ještě aktuálnější. Moji studenti neustále imitují, třeba to, co viděli v televizi, protože sami ještě nic nezažili. Zajímavé je ale to, co člověk sám zažije.
Pro vás má tedy smysl jen film, který má jasné poselství?
Jde mi o sdělení, ale ne o sdělení v žurnalistickém smyslu. Podle mého názoru může být i krása sdělením. Film, který jen potvrzuje to, co už víme a divák z něj neodchází bohatší, je jako žvýkačka – jídlo, které nepřináší žádný užitek. Teď, když už jsem starý, si čím dál více uvědomuji, že čas je obrovská hodnota. A promarňovat ten divákův je zločin.
Předpokládám tedy, že na nějaký americký blockbuster byste do kina nešel?
To není tak úplně pravda. Myslím si, že některé blockbustery mohou být skutečně zajímavé. Některé obsahují určité sdělení nebo krásu. Například Vojna a Mír od Kinga Vidora, Doktor Živago, nebo Matrix jsou pro mě hodnotné filmy.
Váš film Struktura krystalu jste loni na tomto festivalu uvedl slovy, že se diváci mají připravit na pekelnou nudu. Myslel jste to jako vtip, nebo vám ten film přijde opravdu nudný?
Bál jsem se, jestli bude ještě dnes někoho skutečně zajímat. Je starý čtyřicet let. Ale vypadá to, že je vše v pořádku a že je zajímavý i dnes.
Slyšel jste reakce mladého publika na vaše filmy?
Když jsem měl minulý rok sedmdesáté narozeniny, tak ve Wroclawi uspořádali retrospektivu mých filmů a tam bylo samé mladé publikum. Byl jsem velice potěšen kontaktem, jaký se s mladými lidmi dá navázat. Dobrou komunikací s nimi. Rozhodně nemám pocit, že by existoval nějaký generační rozpor. Naopak se mi s mladými hovoří daleko lépe než například se čtyřicátníky.
Doslechla jsem se, že u vás doma
pravidelně pořádáte setkání s mladými tvůrci. Jak tato setkání
probíhají? Co si z nich odnášíte vy a co si myslíte, že si odnesou
vaši hosté?
Přijíždí ke mně různí mladí umělci z celé Evropy, z celého světa. Často z Evropy východní. Byli u mě Češi, Slováci a lidé z Maďarska. Až budete v Polsku, můžete také přijet. Každé setkání je jiné. Mým domem prošlo už tisíc lidí, ale žádného pozvání nelituji. Staly se různé příhody – zatčení, nehody, které skončily v nemocnici a spoustu jiných problémů.
Kdo byl zatčen?
Přijel ke mně můj student z Indie – bráhman, což znamená vyšší kastu. Nikdy nepil alkohol ani nejedl maso. Jel na polský venkov, kde strašně mrzlo a někde mu tam dali napít vodky. On nikdy žádnou neměl, tak se samozřejmě zahřál. Oni ho následně posadili do taxíku, kde usnul. Taxikář ho nemohl vzbudit, proto ho odvezl na záchytku, odkud mi volali, abych ho vykoupil (směje se). Tak jsem jim poslal peníze a on se vrátil zpátky vlakem.
Ve vašem posledním filmu Rewizyta si všímáte osudů vašich herců ze 70. let. Co vás k takovému balancování přivedlo?
Motivací bylo už jen to, že ti lidé ještě žijí. Zbigniew Zapasiewicz (polský herec, který v Zanussiho filmu Ochranné zbarvení ztvárnil roli cynického docenta Jakuba – pozn. autorky) zemřel deset dní po natáčení. Byla to tedy poslední příležitost natočit je. Dle mého názoru je plynutí času něco, co může správně zachytit jen film, literatura to neumí. Pro mě je velmi zajímavé zachytit proměny člověka za čtyřicet let.