film

Minulý týden skončil v Praze další ročník festivalu o lidských právech Jeden svět. Z 1 600 přihlášených filmů jich vybral 101 a nutno říct, že v drtivé většině případů se pořadatelé nespletli a nabídli skutečně fascinující, statečná, hloubavá i závažná díla, nezřídka i navzdory těžkým podmínkám s vynikající filmařskou kvalitou. Zavedli nás do Íránu, Číny, Barmy, Evropy i Afriky. Ani v našem 21. století není totiž všude dodržování lidských práv samozřejmostí a s jevy netušenými, až přímo zarážejícími se můžeme setkat i na vlastním dvorku.

Nebe zbarvené všemi odstíny šedi. Prach a špína, které se nelze zbavit. Cesta, která vede odnikud nikam. Tempo chůze zvyšující se nepříjemným pocitem z pronásledování. Post-apokalyptický svět amerického spisovatele Cormaca McCarthyho, který v roce 2007 získal za román Cesta Pulitzerovu cenu, dokáže rozechvět pochmurné struny a představy, o jejichž existenci jste možná ještě nevěděli.

On létá po celém světě a na své milované dítě nemá moc čas. Ona je vytížena prací a na své milované dítě také nemá moc čas. O dítě se tedy stará pečovatelka z druhého konce zeměkoule, která díky tomu může posílat peníze na druhý konec zeměkoule svým dětem, na které nemá čas. Jak prosté, jak typické, jak absurdní.

Očekávat od nových verzí ve své době přelomových a dodnes uznávaných hororů skutečnou kvalitní podívanou je velký omyl. Za poslední dobu se u nás objevila dlouhá řada takových snímků, které byly sympatické tím, že se na rozdíl od ostatních hororů netajily zjevnými vykrádačkami. Jen málokterý se však stal osobitou a především důstojnou moderní verzí svého originálu (z toho bahna lze vyjmout třeba Zombieho Halloween). A jak dopadl nejnovější hororový remake, Vlkodlak režiséra Joe Johnstona?

v noci z úterý na středu
Můj milý deníku… (víš, že už Tě dávno nezdrobňuji, bylo to trapné), tak nám to už zase začalo. Nikoli menstruace našeho kozla Bobeše, ale náš oblíbený festival, filmový svátek všech otrlců, tedy i nás. I proto teď, v hodinách časně ranních otvírám Tvé desky z jednorožčí kůže, abych se podělil s Tebou o zážitky ze dne prvního. Věz tedy: letos jsem se rozhodl ignorovat filmy s El Santem – tohoto mexického lidového bijce si raději někdy pozveme přímo domů. Třeba pomůže Křovákovi vymýtit hmyz. Audiovizuální maraton, nekompromisně atakující všechny vrstvy výdrže, jsem tedy zahájil až večerním programovým blokem.

Byli uděleni Čeští lvi. Zda jsou vítězné tituly opravdu hodnotnými uměleckými díly, která se nesmazatelně zapíší do české filmové historie, nebo jen vesměs standardními a ničím výjimečnými produkty, na které si za pár let nikdo nevzpomene, je samozřejmě diskutabilní. Co je ovšem v souvislosti s letošními cenami potěšitelné, je fakt, že drtivá většina loňských filmů (a šlo o filmy těžce nevalné úrovně) se ani neprobojovala do nominací, tak jako Operace Dunaj.

Je možné vecpat celý svůj život do jednoho kufru? Pro Ryana (George Clooney), moderního poustevníka, kterému jakékoliv svazky ani vztahy nic neříkají, to není sebemenší problém. Což z něho mimochodem dělá špičku ve svém oboru, profesionálního vyhazovače. Někoho, koho si najmete jako bohatý citlivý šéf, kterému by zlomilo srdce dát někomu padáka. A tak nás nový film Lítám v tom zavádí do poněkud neobvyklého a neznámého prostředí, které není až tak atraktivní jako spíše realné a skvěle vystihujicí dnešní dobu plnou pomíjivosti, ostrých loktů a kreditek.

Muzikálové filmy jsou pro mě jistou záhadou. Syntéza realistického vidění světa, jaký přináší filmový obraz, a hudebně-divadelních vystoupení je svým způsobem nesmyslná, ale ve svém výsledku velmi úspěšná, jak dokazuje existence několika skvostů, jež není možné přehlížet (My Fair Lady, Vlasy, West Side Story), a které se dokonce staly kultovními.

Není tomu dlouho, co do našich kin zavítal vlkodlak, nyní se čeští diváci mohou těšit na další ikonickou postavu hororového žánru – upíra. Snímek bratří Spierigů nese název Svítání a fanoušky jiného upírského filmu s podobně znějícím titulem Stmívání je třeba předem varovat – v protikladnosti pojmenování obou snímků se výmluvně odráží naprostá odlišnost zmíněných děl, namísto středoškolské romance přichází odvážně pojatý sci-fi thriller, posouvající hranice dotyčného žánru zase o kus dál.

V březnu už téměř začíná jaro; ptáci zpívají, slunce svítí a příroda celkově se probouzí ze zimního spánku. A vlastně nejenom ona. Vědět o sobě dává i jarní únava. Jak s ní bojovat? Co třeba zhlédnutím nového zajímavého filmu, který má zrovna v březnu premiéru? Do kina můžete zajít jak na srdcervoucí romantiku, tak na horor i správnou českou komedii, která vás zaručeně pobaví.

Bílý králík, bláznivý Kloboučník, špekatá dvojčata Tydlidýn a Tydlidum, ti všichni v 3D provedení a navíc pod režijním vedením Tima Burtona. Kdo očekává konzervativní zfilmování literární předlohy, bude se muset poohlédnout někde jinde. Burtonova Alenka je vše, jen ne tradiční. Kdyby Lewis Carroll ještě žil, nestačil by se divit, co se s jeho Alenkou i říší divů stalo.

V záplavě vstřícných reakcí na nový film Pouta bude zřejmě můj text působit jako hnidopišské vrtání do slibného vzedmutí české kinematografie. Kolem skvělého tématu, výborného scénáře, mistrné kamery a pozoruhodných hereckých výkonů propukl nevídaný jásot. Ovšem nepochybuji o tom, že i sami tvůrci jistě očekávají důstojnější reakce než jen oslavné ódy šťastně se usmívajících kritiků a kritiček. Ale zanechme raději nemístného sarkasmu, který je směřován k recenzentům, a věnujme se samotnému filmu.