Znáte Solaris, ať již v knižní, nebo filmové podobě? Pokud ano,
dokážete si představit osudem zkoušené vědce Snauta a Sartoria jako
postavičky vypadlé z filmové grotesky? Burani jsou odvážní drzouni. Vzít
příšerně vážného Lema a ještě vážnějšího Tarkovského, udělat
z nich vesmírnou taškařici a zároveň zachovat ducha předloh, to rozhodně
nesvědčí o opatrných ambicích. Tentokrát ale bohužel přece jen
přehnaných.
Už propagace divadla zdůrazňuje, že lákadlem inscenace bude výtvarná
složka. Tu totiž navrhoval světově proslulý konceptualista Dalibor
Chatrný, kterého se podařilo pro projekt získat hostujícímu režiséru
Matěji Růžičkovi, známému z Divadla v 7 a půl. V tomto ohledu první
výrazný zážitek přinese už samotný vstup do sálu. Klasické rozdělení
jeviště a hlediště se ruší a židle pro diváky jsou zcela nepravidelně
rozesety v prostoru. Většina je amorfně shluknuta tam, kde obvykle bývá
scéna, některé pak volně postávají dále vzadu. Scéna samotná je tedy
takto omezena na stísněný prostor o pár metrech čtverečných v rohu
sálu. Klaustrofobní plácek, vybavený jen průsvitným skleněným stolem a
dvěma židlemi, skvěle pomáhá vytvořit tísnivou a temnou atmosféru
takřka opuštěné, chátrající a podivnými „démony“ okupované
vesmírné stanice. Prostor, již tak dost malý, je rozčleněn ještě
jednoduchou konstrukcí tří pravoúhlých příček. Jejich podlézání je
využívané pro svižnou ilustraci prostorových (oddělené místnosti…)
i osobních vztahů. Thrillerovou atmosféru dotváří ještě spodní
nasvícení, zvýrazňující stíny postav i objektů. Vizuální zážitek je
tedy opravdu veliký.
Tragikomickou rovnováhu Burani tentokrát neudrželi. Tam, kde bych se
těšil na vážnější moment, například posunutí děje, přichází často
ještě jeden vtip, který už je ale jaksi navíc. A to nejen co do
množství, ale i do kvality.
Co se děje týče, doplňují – jak je jejich zvykem – Burani jeho
vážnou stránku výraznou komikou. O tu se stará svérázný výklad vědců
Snauta a Sartoria, dlouholetých obyvatel stanice. Ti skoro hamletovsky (berte
s nadsázkou) před podivnými událostmi, ke kterým na Solaris dochází,
přijímají obranný krunýř šílenství, pro jehož ilustraci nosí oba na
tváři žertovné brýle s velkým umělým nosem a huňatým obočím.
V podání již osvědčené dvojice Isteník-Matějka pak střílejí na
publikum jeden gag za druhým.
Jenže tragikomickou rovnováhu Burani tentokrát neudrželi. Tam, kde bych
se těšil na vážnější moment, například posunutí děje, přichází
často ještě jeden vtip, který už je ale jaksi navíc. A to nejen co do
množství, ale i do kvality. Dokud se herci drží žertů vycházejících
z prostředí a kontextu děje, je vše v pořádku. Obzvláště povedená je
tak práce s „návštěvami“ vědců (tedy záhadnými materializacemi
jejich vzpomínek, které planeta Solaris vytváří), které nejsou skrývané
jako v knize či filmu, ale otevřeně vstupují na scénu a zasahují do
děje. Když se ale scénář dostane k samoúčelným vulgaritám, boří si
Burani sami zbytečně úroveň. Isteník sice umí říct „hovno“ nebo
„kozy“ způsobem, kterému se nejeden divák zasměje, nedokáže to ale
udělat tak, aby neporušil jemná vlákna zmiňované atmosféry. Přitom je
ale dobře znát, jakou sílu by spojení obou rovin mohlo mít. Funguje tu
totiž kontrast grotesknosti se zmíněnou stísněností a závažností
situace. Tak Rieger v roli Kelvina sice zůstává na scéně mnohdy upozaděn,
ale jeho zaražené, nejisté až ustrašené pohledy na kolegy šílence
dodávají jejich bláznění nádech skoro hororové hrůzy. Ještě
silnější jsou jejich konflikty s reprodukcí Kelvinovy manželky Hari,
jejíž umělostí zprvu pohrdají, u níž ale i oni postupně poznají, že
se do jisté míry stává skutečným člověkem. Jejich klíčový rozhovor,
při kterém si navíc Snaut se Sartoriem sundají komické brýle (tedy
plášť šílenství) na znamení vážnosti a důstojnosti, s jakou jí
naslouchají, je dobře vygradovaným výsledkem střetu těchto dvou sil. Zde
boduje hlavně Kamila Zetelová, která vytváří vulgárním vědcům
protipól křehké bytosti (jejíž umělost hraje dojemně nedokonalým,
nepřirozeným pohybem) s křehkou duší.
Divák je do situace uváděn zbytečně nesouvisle a spousta důležitých
informací se k němu dostává velmi klopotně.
Zbytečné vtipy ale především zásadně ubírají prostor obsahu.
Věnovat na jejich úkor trochu víc času dovysvětlení příběhu by bylo
rozhodně na místě. Vyprávění je to totiž dost zmatečné, což je při
jeho zapeklitosti sebevražedné. Divák je do situace uváděn zbytečně
nesouvisle a spousta důležitých informací se k němu dostává velmi
klopotně. Třeba to, proč umělá Hari nedovede zůstat sama bez Kelvina a že
je obdařena schopností regenerace, je vyloženo matně nebo vůbec. Pomohlo by
ale i intuitivnější ztvárnění některých událostí. Jestli jsou
výstupy mrtvého doktora Gibariana flashbacky, sny nebo další materializace,
tu není jasně rozpoznatelné. Děj se množstvím podobných nedůsledností
stává pro neznalce některé z předloh v zásadě nesledovatelný. Zdá se
tedy, že tentokrát komické části a vymýšlení vtipů byla věnována
větší energie než potřebě vyprávět. Burani se tak sice dušují, že
dělají divadlo pro normální lidi, jen nevím, jestli je toho dobrou
ilustrací, když úlitba takovému obyčejnému divákovi bude spočívat pouze
v chrlení vtipů a vypadne z ní důraz na sdělnost příběhu.
Buranteatr, Brno
Stanilaw Lem: Solaris
Režie: Matěj T. Růžička j. h.
Dramaturgie: Simona Petrů j. h.
Hudební spolupráce: Karel Albrecht j. h.
Scénografie: Dalibor Chatrný j. h.
Kostýmní spolupráce: Babka j. h.
Hrají: Lukáš Rieger, Kamila Zetelová, Michal Isteník,
Jaroslav Matějka, Pavel Riedl, Tomáš Kadlec j. h.
Premiéra: 12. února 2010 v Buranteatru
Napsat komentář