Cocotte Minute a Post-It

A je to tady. Na pódiu se vynoří kytarista Porne zahalený dlouhými dredy, se širokým úsměvem na mírně zarostlé tváři a hned po něm se vykutálela celá vršovická sestava, jak sami říkají, potulných hudebníků, Post-It. Bekouš za bicími to odklepl a začíná první kolo společného koncertu a zároveň přátelského battlu pražských kapel Post-It a Cocotte Minute.

Post-It jsou už celkem známí tím, že mezi kapelami mají mnoho přátel a že podobné výměnné koncerty či míchaniny na způsob rockového cirkusu si užívají často. S Cocotte Minute se sešli na pódiu už v roce 2005, kdy společně objížděli koncerty, a do party přibrali tehdy ještě novopečenou sestavu Imodium.

Na první poslech jsou obě sestavy skoro stejné, slyšíte řezavý a správně ostrý new-metal, vidíte dredatého kytaristu metajícího svojí hřívou na všechny světové strany v jedné formaci a drsného, ale v skákání stejně horlivého zpěváka ve formaci číslo dvě. Při bližším poslechu si však nemůžete nevšimnout, že Post-It táhnou v některých momentech spíše k rock-popu. Silná a chytlavá melodie nechybí ani Cocotte Minute. Ti však mají Martina Zellera a to je něco úplně jiného. Hlasem vláčí písně, kde se mu zachce, stává se pánem situace na pódiu a mrknutím oka velí i celému jevišti. Takovéhle charizma Post-It bohužel postrádá. Mezi písněmi se na pódiu pošťuchovali, jak slovně, tak fyzicky. Přetahovali se jako bývalí spolužáci ze základky, kdo má lepší songy, nebo jen tak celkově, kdo je lepší. Ale v půlce to přece jenom přestalo být vtipné.

Míchaní členů nezačalo naráz, ale pozvolna, postupně. Nejprve jste slyšeli dvoje bicí. Pak se kytarista Post-It nápadně vetřel mezi Cocotte Minute a jejich kytarista přeplul k těm druhým, pak se prostřídali basáci. Ale všichni čekali hlavně na střídaní zpěváků. Post-It ještě předvedli píseň Kopem od Cocotte Minute a pak už se Zeller chopil kormidla a pořádně drsně opřel své hlasivky o umělou mlhu nad hlavami diváků. V momentě, kdy se k němu přidal zpěvák Post-It Czenda, snažil se mírně krotit, ale písně Cocotte Minute přece jenom pracují na trochu jiné bázi (dobré melodie musí mít k životu taky řádnou gradaci), a když bylo třeba, vložil se do toho s plnou vervou a Czenda, zpívající doprovodné vokály, zůstal v pozadí a pantomimicky otevíral pusu. O duetu bubeníka Bekouše a Zellera se radši nebudu zmiňovat, jenom štěstí, že se zpěvu věnovali až do konce už jenom frontmani.

Nakolik jsme již slyšeli spojených kapel, duetů a slátanin nejrůznějších žánrů (pamatujete na Sepulturu a Pavarottiho?), tohle vystoupení mělo štěstí, že kapely hrají podobné styly. Nikdo z hudebníků se raději nepouštěl do experimentů, odboček nebo virtuózních přestřelek. Nesnažili se osvěžit písně novým provedením nebo vytáhnout z rukávu zbrusu nový materiál. Určitě to byla škoda, z toho spojení mohlo vzejít i něco víc než jenom dobrý koncert.