Dead Kids: Poplivané electro

Půl hodinu po avizovaném startu bylo v klubu sotva tak diváků do první řady. Na Recyclit nights nic neobvyklého, začátek dosavadních akcí se vždy blížil spíše k desáté večerní, ovšem přísně dodržovaná policejní hodina v Akropoli tentokrát neúprosně stála proti většímu opoždění. Mé obavy z prošvihnutí slovenských předskokanů The Uniques se však ukázaly být až od půl deváté zcela zbytečné. Syntetická indie čtveřice si na svých MySpace stránkách dopředu uspořádala soutěž o volné vstupy na těchto 2x15 minut slávy a přítomnost jejich věrných fanoušků byla v početně skromném publiku opravdu znát. Namalované trojúhelníky přes oči po vzoru zpěváka oděného ve značkové retro teplákovce, divoké taneční kreace a look a la The Horrors. Těch pár odehraných skladeb bylo silně cítit módním slůvkem cool. Možná i na jeho úkor bylo celé vystoupení trochu jako svázané, energie dostala do úst roubík a jen skrz několik mezer čas od času ukázala svůj pravý potenciál. The Uniques jsou však poměrně čerstvá kapela, možná jim schází jen menší otrkání rozpačitých růžků a jejich drive se vybarví jako ten falešný geometrický monokl.

Hlavní aktéři večera však atmosféru rozhodně nešetřili. Prvním překvapením byla bezpochyby image Dead Kids. Místo hvězdičkových plátěnek a nu-rave triček se na pódiu zjevilo pět chlápků v tmavých vytahaných tričkách s mohutnými řetězy okolo krku. Vzhledem k chybě na klubových programech, kde byl na sobotní den chybně avizován koncert Cocotte Minute, mě na malou chvíli zastihla obava, zda nedošlo k nějakému kompromisu – Zeller hraje Dead Kids. Jakmile však odehráli první tóny z písně Fear And Fluoride, bylo zřejmé, že o záměně nemůže být řeč. Melodické electro, které se místy dotýká tvrdé nekompromisnosti tolik vlastní podzimním REC* hostům z ADULT., je pro kapelu stejně tak signifikantní jako všudypřítomné plivání, prskání a házení piva do davu či předávání energie mezi jednotlivými sekcemi publika. Trochu humornější byla zpěvákova fetišistická záliba v kabelkách přítomných divaček, jimiž se občas ozdobil a zatančil jedny z mnoha divokých kreací, v nichž ho napodobovala část publika i blikající loutka zavěšená na mikrofonovém stojanu u klávesisty. Přetrvávající podezření z toho, že si skupina občas dělá z nevinného publika šoufky, vyvrcholilo ve chvíli, kdy po půlhodině hraní zbořili členové polovinu instrumentálního vybavení a odešli z pódia. Vytrvalé ovace měly za následek jenom příchod Dead Kids mezi diváky a teatrální scénku s nadšeným tleskáním „té skvělé kapele, co dneska tak dobře hrála“. Korunu celému výsměchu pak dali prodejem triček, na kterých byl sprejem ledabyle nastříkán jejich název.

Vystoupení Dead Kids je celkem nezapomenutelný zážitek, který je však daný především osobitým (nikoliv typicky anglickým) humorem a místy až přehnaně drsným chováním. Nebýt jeho, nejspíš bych si v průběhu koncertu ušetřila pár vyděšených grimas a vyjeknutých citoslovcí. I takový Cimrman však věděl o šoku jako o úspěšné memorativní pomůcce své. Na druhou stranu, kdybych nemusela uhýbat pivním kapkám a bát se o svou tašku, možná bych si hudební složku užila o trochu víc.