Emiliana Torrini poprvé v Praze

Její první vystoupení na české půdě přilákalo stovky posluchačů. Do posledního místa naplněný sál Akropole svědčil o tom, že Emiliana Torrini již dávno nepatří mezi zpěvačky důvěrně známé jen úzkému okruhu fanoušků, jak tomu bylo ještě někdy na konci minulého století, v době debutu alba „Love In The Time Of Science“ (1999).

Jako předskokana si Emiliana přizvala jednu z dalších islandských folkařek – písničkářku Lay Low, která se po svém půlhodinovém vystoupení bezprostředně podílela jako baskytaristka i na následující části programu.

Netrpělivě očekávaná hvězda večera se objevila až krátce po půl deváté. Drobná Emiliana vtrhla na pódium v letních květovaných šatech s egyptským náhrdelníkem. S pro ni charakteristickým plachým úsměvem se po vřelém přivítání se všemi pustila do novinky „Fireheads“ – úvodní skladby z posledně vydaného alba Me and Armini (2008). V decentním duchu se z pódia k uším posluchačů linulo i několik následujících písní – tentokrát z pět let starého titulu Fisherman’s Woman (2004). Zaznělo třeba „Today Has Been OK“ i „Lifesaver“, při které se každý z přítomných za doprovodu akustických kytar a dalšího netradičního nástroje – harmonia – rázem ocitl někde na pobřeží v houpajícím se korábu.

S nakopávající „Sunny Road“ začala být odezva publika již o něco živější. V sálu se hvízdalo, tleskalo do rytmu a v prvních řadách pod pódiem konečně došlo i na taneční rej, který pak sílil s každou nadcházející písní. Kromě novinek jako jemné kytarovky „Hold Heart“ či hopsavě veselé a zároveň jaksi melancholické „Big Jumps“, při které se publikum vlnilo jako mořská pěna, se Emiliana na chvíli vrátila i k debutu „Love in The Time Of Science“. Konkrétně k songu „Tuna Fish“, na jehož text si však v danou chvíli nevzpomněla. Toto malé klopýtnutí ale posluchači zpěvačce ihned bez problémů odpustili.

Emiliana Torrini postupně předkládala své příběhy a každá píseň představovala křehkou intimní výpověď z jejího života. Příhody, které se opravdu staly a které ji inspirovaly k tvorbě. Každou takovou také zpravidla uvedla vtipným komentářem. Při „Nothing Brings Me Down“ se podělila i o to, co má opravdu nejradši: popíjení sklenky vína za vlahých letních večerů a v klidu domova.

***Emiliana postupně předkládala své příběhy a každá píseň představovala křehkou intimní výpověď z jejího života. ***

Ke konci představení zařadila E. T. rytmicky výraznější skladby z posledního alba. Posluchačsky osvědčené songy „Me and Armini“ a „Jungle Drum“, postavené na sytém vokálu a houpavé melodii, vystřídala psychedelickými kytarami doprovázená „Gun“. Sál se v tu chvíli ponořil do vínově rudé barvy, atmosféru podtrhoval netradiční tón, který vycházel od bubeníka hrajícího smyčcem na činely. O závěr celého večera se měla postarat živější „Heard It All Before“, jejíž rytmus vystavěla pětice muzikantů v čele s Emilianou na flamencovém vytleskávaném rytmu. Chytrý způsob, jak vtáhnout posluchače do dění na pódiu. A mnozí se také přidali. Teprve až o chvíli později se k rychlému rytmu dlaní připojila hopsavá kytara, klávesy a Emilianin procítěný a značně naléhavý pěvecký projev, po kterém již přišla na řadu flamencová repetice s tleskáním, přecházejícím postupně v definitivní aplaus, který tak hlavní program sestavený ze 17 songů příjemně zakončil.

Muzikanti se nechali neutichajícím potleskem vyprovokovat k jedinému, avšak pro mnohé překvapivému přídavku. Závěrečná píseň nepocházela z pera Emiliany Torrini, nýbrž z dílny dvou autorů zároveň. Zatímco se hit Lennyho Kravitze „Fields of Joy“ v režii Torrini pozvolna přetavoval do stařičké „Dear Prudence“ legendární liverpoolské čtyřky, postávali ostatní členové doprovodné kapely teatrálně kolem jediné hrající interpretky, popíjeli pivo z lahví a uznale pokyvovali hlavami. Posluchačstvo se naposledy stmelilo a sálem se ozývalo jednotné: Dear Prudence, won't you come out to play?

Emiliana Torrini svým vystoupením potvrdila, že z chladného severu nemusí zákonitě přicházet jen křehké a melancholicky zabarvené písně, známé například od tvůrců Múm či Sigur Rós, ale i rytmicky svěží a temperamentní melodie, připomínající Island opravdu jen vzdáleně. Kdo však zhlédl záznamy z předchozích vystoupení, možná zjistil, že i zdánlivě náhodná improvizace nemá v případě Emilianiných show daleko k pečlivé a do detailu připravené performance. Čtvrteční koncert bezesporu naplnil očekávání všech přítomných, o jeho výjimečnosti však můžeme jen diskutovat.

Emiliana Torrini, 28. ledna 2010, Palác Akropolis, Praha

v rámci EuroConnections, www.palacakropolis.cz

Me and Armini