Už nevyjíždí na jeviště ležící na koncertním křídle ve flitrovaných šatech, už netančí divoké choreografie na vysokých podpatcích a už ani neukáže své nohy s obnaženými podvazky. Její koncertní show je jednoduchá, nehýří zvláštními efekty ani speciálním doprovodným programem, ale přesto jde o jedinečný zážitek. S dvanáctičlenným sehraným orchestrem v zádech a čtyřmi tanečníky-zpěváky po boku je tady. Dámy a pánové, Liza Minnelli!
Nedělá se to. Ale já musela. Po tom, co jsem viděla, mě k tomu ona sama donutila. Liza Minnelli, zpívající divadelní i filmová herečka, představitelka klasického amerického muzikálu, se narodila „už“ v roce 1946. Každý ať si tedy spočítá, kolik je jí dnes let. Nositelka Oscara za ztvárnění postavy kabaretní zpěvačky Sally Bowles – anděla dekadence a sexuální ikony své doby – ve filmu Cabaret z roku 1972, hvězda show Liza with a „Z“ i představitelka Francine Evans ve slavném filmu Martina Scorseseho New York, New York. Schovanka režiséra a choreografa Boba Fosse, hudebních skladatelů Johna Kandera a Freda Ebba, ale také aktérka nejednoho divokého večírku a nevydařeného manželství. To všechno je ona a zcela určitě ještě daleko víc. Minnelli je zkrátka výjimečná kabaretní umělkyně, a to ze své nejpřirozenější podstaty. Její smysl pro humor a komediálnost, talent pohltit posluchače a zaujmout je i úplně prostou historkou, to vše z ní dělá osobnost, co patří před dav na pódium.
6. června 2008 se Liza Minnelli se svým koncertním programem zastavila poprvé za svou kariéru ve skotském Glasgow, v Clyde Auditoriu. A bylo vyprodáno. Jak by taky ne… Je totiž legenda a každý se rád podívá na kdysi veleslavnou herečku, dnes vyléčenou alkoholičku, co měla problémy s drogami i chlapy, ale taky na vynikající zpěvačku s espritem, který by si mohlo rozdělit osm i více nadprůměrných umělkyň dnešní „popíkovské“ doby. Skotská reklamní kampaň prezentovala Minnelli fotkami odhadem z osmdesátých let, což vzbuzovalo lehké pousmání: asi neumí stárnout, no – kdo ano? Já osobně jsem zakoupila lístek za padesát pět liber s tím, že mi za to postačí, když živě uslyším ono slavné New York, New York! Nakonec se mi ale dostalo mnohem více.
Už po prvních několika minutách koncertu bylo jasné, že Minnelli v poslední době zhubla asi tak padesát kilo, což také ihned po příchodu na jeviště vtipně glosovala „Sorry, padají mi kalhoty!“, ale také, že nepředvádí žádné prošlé zboží. Diváci nejsou v žádném případě svědky muzikálové inventury seschlé – kdysi snad nachově rudé – růže, osmdesát procent repertoáru se skládá z nově nazkoušených melodií. Teprve až před koncem první půlky se tradicionalisté a skalní muzikáloví příznivci dočkali písně Maybe this Time, kterou vydala Minnelli na svém prvním albu, a která se také náhodou dostala do filmu Cabaret, a ústřední písně z filmu Cabaret: Life is a Cabaret. Jednotlivé skladby prokládala příhodami ze života, které z celého koncertu vytvořily jednolitý celek. Nešetřila se, utahovala si ze sebe, přidávala k lepšímu své životní trapasy „To bylo tenkrát, když jsem se rozváděla, už netuším s kým…“ i chvilky mihotavého štěstí. „Mám schovaný kapesníček, co má maminka zmáčela slzami, když mě poprvé viděla na jevišti, vážně jo.“
V první půlce koncertu se Minnelli chovala úměrně svému věku, zpívala v klidu na vysoké barové židli před mikrofonem nebo postávala u koncertního křídla. V té druhé ho však zcela popřela. Objevila se na jevišti se čtveřicí tanečníků-zpěváků v tmavých oblecích a společně předvedli několik strhujících choreografií klasického amerického muzikálu. Následovala jedna výhradně mužská písnička, po které se Minnelli vrátila na jeviště převlečena do miniaturních šatů a vysokých kozaček. V tomto outfitu předvedla choreografie připomínající svou jednoduchostí, přesností, šmrncem a vtipem slavné kousky Boba Fosse. Koncert gradoval, diváci nadšeně aplaudovali. A jako přídavek nabídla Minnelli i tu slavnou New York, New York, aby se pak omluvila, že nic víc není nazkoušeno. Chtivé publikum ji však nepustilo, a tak přidala alespoň krátkou písničku bez doprovodu.
Doznávám, že nejsem dostatečně na výši erudovaná, abych zasvěceně vynášela kritiky týkající se hudby, zpěvu nebo obojího dohromady. Umím se vyznat způsobem líbí/nelíbí a vlastně jediné, co mohu upřímně a s čistým svědomím napsat o Lize Minnelli a jejím skotském koncertu je, že jsem za lístek utratila všechny své peníze na legitimaci na metro, a tak jsem dva měsíce chodila do školy pěšky, každý den čtyřicet minut, a vůbec toho nelituji.
Napsat komentář