Milovníci zběsilých rytmů i pronikavého žesťového zvuku si jistě
nenechali ujít zahajovací koncert série Respect Plus 10, která se 27. ledna
2010 tradičně rozjela v Paláci Akropolis, tentokrát ve znamení
balkánské dechovky prolnuté rumunským folklorem. I v těch
nejkrutějších lednových mrazech se tak někteří za doprovodu
temperamentní hudby alespoň na chvíli mohli zahřát.
Jako první Akropolí zalomcovala nadupaná Mahalageasca, úvodní track
z debutu „Mahala Rai Banda“ (2004), při kterém si jistě každý vybaví
kazašského podivína jménem Borat, jehož ve stejnojmenném filmu právě
tato nahrávka doprovází v nejrůznějších podobách. Hit Mahalageasca pak
ještě zazněl na samotném konci večera. Z hlediska dramaturgie byl celkový
set o devatenácti skladbách orámován dokonale.
Z hlediska dramaturgie
byl celkový set o devatenácti skladbách orámován
dokonale.
Jedenáctičlenná formace sestávající
z muzikantů z různých rumunských vesnic (Clejani a Zece Prajini) a
zformovaná koncem devadesátých let 20. století ještě v úvodu vsadila na
starší hit Chibori. Po něm už se ale vrhla na novější songy z nedávno
vydaného alba „Ghetto Blasters“ (2009), na kterém v podstatě stojí
celé letošní turné kapely, aktuálně spojující nejrůznější kouty
Evropy. Postupně zazněla například zaklínadlová Zabrakadabra a následně
instrumentální Kolo Baro se saxofonovým a trubkovým sólem.
Při Balkan Reggae, s charakteristickým synkopovaným rytmem tuby a trumpet
a s nejrůzněji se střídajícími vyhrávkami akordeonu, saxofonu a
žesťů, se publikum – zatím tedy spíš první řada – konečně více
rozhopsalo a potvrdilo tak alespoň v minimálním procentu důvod své tamní
přítomnosti.
O vážnější atmosféru večera se někdy po půl deváté postaral
Manole Nicusor – svým místy do falzetu přecházejícím, avšak vášnivě
procítěným hlasem plným zdobných melizmat totiž zapěl milostný song
Morceau d’Amour. Na jeho bolestné trati ho současně doprovázel sympatický
saxofonový tón (Cantea Cristinel), který nejrůzněji kopíroval pěvcův
hlas, sem tam se do dialogu vmetl akordeon (Florinel Ionita) s houslemi (Aurel
Ionita) a v mezihrách pak zbylá žesťová posádka, rozprostřená po celém
jevišti. Publikum už nebylo tak rozradostněné jako při předchozích ska
kusech, ba naopak bedlivě naslouchalo pěvcovu zvonivému hlasu a přirozeně
se nechávalo unášet rytmem vášnivého tanga.
Okrasnou květinou večera se stala
Florentina Sandu – jediná žena v převažujícím mužském bandu. Svou
vizáží i hlasem dokázala tato kráska výrazně zjemnit drsné zvuky
dominantních žesťů i zdánlivě nezkrotné allegro, ve kterém kapela až
na výjimky setrvávala do konce show. Přízeň publika si zpěvačka v mini
získala velmi rychle, což potvrdil nepřeslechnutelný křik a hvízdot při
každém jejím objevení na scéně.
Během songu Red Bula, plném nejrůznějších bizarních zvuků, se
posluchači dokonce stali svědky cirkusových čísel, se kterými je
jednotliví členové kapely postupně seznamovali: například trombonista se
paradoxně nevěnoval svému nástroji, nýbrž se zaměřil na publikum, které
svými komickými gesty a mimikou porůznu rozveseloval. Hlavní zpěvák si to
zase vzápětí šinul po pódiu v naleštěných mokasínech, kterými při
svém rotování postupně brousil parkety a laškovně se usmíval. Tyto
roztodivné kejkle pobavily celou Akropoli, a tím koncertní atmosféru
výrazně odlehčily.
V Akropoli se ten večer
mísilo dohromady všechno možné – v podání Mahala Rai Banda k nám
přes hodinu a půl doléhal nejrůznější mix popu, rocku, folkloru, ska
i reggae.
Hopsavou Tu Romnie, připomínající fanfárami toreadorská klání, někdy
za půlí programu vystřídala podobně veselá, avšak občas do melancholie
ústící Ding Deng Dong. Svůj hlas tomuto ska songu propůjčila sexy
Florentina, kterou bychom si však v danou chvíli asi spíše spletli
s klející čarodějnicí.
Odezva posluchačů ke konci koncertu sílila. Tancování v prvních
řadách nebralo konce, o to víc, když kapela kromě svých skladeb zařadila
i hitovku od Fanfare Ciocarlia. Song Ciocarlia plný rychlých trylků a
žesťových dialogů dokázal roztančit i ty netancechtivé.
V Akropoli se ten večer mísilo
dohromady všechno možné – v podání Mahala Rai Banda k nám přes
hodinu a půl doléhal nejrůznější mix popu, rocku, folkloru, ska i reggae.
Kolem půl jedenácté pak z malé scény mix elektroniky s elektroakustikou,
jehož tvůrci nijak výrazně neodbočili od předchozího balkánského
živlu – tamního společného jamování se zúčastnil i trombonista
Zahanagien Marian z Mahala Rai Banda.
Koncert se vydařil a uspokojil jistě všechny přítomné. Ovšem ti, co
očekávali něco mimořádného, odešli nejspíš trochu zklamaní. Jak jinak,
nejvíc se trsalo v prvních řadách pod pódiem – místě s největší
koncentrací energie a představující nejlepší komunikační centrum
s fungující zpětnou vazbou. Na ostatní tancechtivé už takový prostor
nezbyl. Bylo bojovým úkolem prodrat se z posledních řad jen o pár metrů
blíže. Akropole sice praskala ve švech, ovšem ne z důvodu tanečních
kejklí a rejdovaček, jak by se očekávalo. Do posledního místa naplněný
sál sice potvrdil zájem o východní world music, kterou by ale možná pro
příště přece jen stálo za to prezentovat v o něco větších
prostorách.
Mahala Rai Banda (Rumunsko)
27. 1. 2010, Palác Akropolis, Praha
zahajovací koncert Respect Plus, www.respectmusic.cz
Napsat komentář