Američtí Thievery Corporation mají slušnou fanouškovskou základnu.
Není divu: patnáct let trvající projekt je kritikou oceňován za jaksi
univerzální líbivost plus za politickou angažovanost (která této
líbivosti dodává váhu). Jejich pražské vystoupení však bylo spíše
společenskou návštěvou než významným hudebním zážitkem.
Ihned po příchodu do haly kulturního domu Vltavská mne profackuje vedro.
V něm působí minimalistické počínání Daniela Špačka (na)zvaného
Mythematica akurátně: moc to nerozvařit, dusno spíš tak polechtat,
roztříštit kudrlinkami ruchů. Jeho ambientní vystoupení je skromné,
spíše uvítací (než se davy usadí), tu a tam častováno hvizdem či
tlesknutím hladového posluchače.
Spolek kolem dvou věhlasných producentů vybublává na pódium zhruba
v deset. Vidím muže se sitárem, bosého černého basistu (černé dlouhé
vlasy, černé tričko, černé kalhoty), trumpetistu s pavoučíma nohama a
saxofonistu s havajským břichem. Nad nimi, na piedestalu, v protisvětle
diodové obrazovky se komíhají siluety Roba Garzy a Erica Hiltona,
elektronické mozkovny celého seskupení.
To už ale zaznívají první tóny – náraz nediferencované hlukové
stěny. Od začátku je jasné, že zvuk tak úplně nevyšel: výrazně
rezonující basy se ještě mohou zdát zamýšleným důsledkem, nicméně
vokály jsou ztraceny, slovům není rozumět, jednotlivé melodie se marně
překřikují. Kdo hudbu Thievery Corporation zná, intuitivně si s nimi
notuje; kdo ale přišel ze zvědavosti, nemá šanci citlivě komponované
skladby naplno procítit.
Všudypřítomné nedýchatelno zaznamenali i hudebníci („It´s so hot
here!“) a zpočátku je pravděpodobně rozladilo i zlé nazvučení. Ovšem
po chvíli prostorem zarezonují vzájemné sympatie masivního publika
s multikulturní a multižánrovou korporací: posluchači se pohupují
(výrazný taneční prvek obstaral občanský průkaz coby vějíř), baví se
a aplaudují produkci živelného, organického uskupení.
Vizuální dojem a jakási
energizující aura nakonec převáží prožitek čistě hudební. Na pódiu se
střídají atraktivní, extravagantní, charismatické divy s dancehallovými
šoumeny a dalšími hosty, každá skladba má jiný náboj, retro obrazovka
chrlí barevné digi tečky. Spíš než o uvedení posledního alba Radio
Retalitation jde o kompletní retrospektivu dosavadní tvorbou. Kromě
úchvatné Amerimacky zazní snad všechny zásadní skladby (Time We Lost Our
Way, Sweet Tides, Shadows of Ourselves, The Richest Man in Babylon atd.).
Úplně nakonec artisté v čele se sestoupivším Robem Garzou, který
vyzval kytaru, vynesou na pódium sličné tanečnice z publika, což
(tanečně) rozvášní i nejzatvrzelejší statiky. Atmosféra v sále nabyla
gigantických rozměrů; skoro jako by šlo o halový koncert, takovou sílu
dav má. S poslední skladbou chvilku před půlnocí se masa rozpouští;
dlažba klouže, přemítám, zda mám pod nohama pivo nebo pot. Těším se
ven, na vzduch. Dunivé ozvěny způsobené přepálenou hlasitostí ve mně
budou tepat po několik hodin; ze zážitku kolektivního propojení nemohu
ještě dlouho usnout.
Thievery Corporation (US) & Mythematica (CZ)
KD Vltavská, 5. 6. 2010
Pořadatel: DSmackU
Napsat komentář