Rock (?) for People – mini report

Předem upozorním na skutečnost, že při počtu scén a interpretů nebylo v mých silách oblétnout a zhodnotit úplně vše, proto nastíním čistě jen svůj vlastní výběr, se kterým se patrně netrefím do vkusu každého. Navíc mi plno zajímavých věcí skutečně uniklo.

Den první:

Bohužel kvůli pozdnímu příjezdu a stavbě stanů jsem musel oželet one-man-show výborného litvínovského písničkáře XAVIERA BAUMAXY, na kterou jsem se tolik těšil (snad někdy příště). Zaslechl jsem tedy špetku písní od našich bratov zo Slovenska volajících sa POLEMIC. Ti mě nemohli ničím novým překvapit, zato další slovenská grupa CHIKI LIKI TUA ve vedlejším stanu Mattoni music zone již překvápko byla, a velice milé – zajímavě hraný alternativní rock s celkem vtipným vystupováním i texty. Dál už následovala pro mě první hvězda prvního dne, američtí BOY SETS FIRE. Přestože jsem si jejich vystoupení docela užil, bylo částečně i zklamáním – nevím, zda to zavinil čas, ve kterém hráli, či jejich zatím nevalná popularita v Evropě, ale oproti ostatním americkým HC grupám na festu působili trochu uměle a celkově výstup ztrácel energii. Těžko říci, možná by kapela jejich typu sklidila větší aplaus před dvěma stovkami lidí na strahovské Sedmičce než na mainstreamovém "rockovém" festu.

Další dnes již typická festivalová hvězda, avšak pocházející taktéž z klubového HC podhoubí, jsou toliko bulvárem omletí táborští SUNSHINE. Po BSF celkem povedená show. Kay, ač na to svou postavou příliš nevypadá, předváděl skoro kaskadérské kreace.

Kapely jako jsou WOHNOUT a VYPSANÁ FIXA komentovat a představovat nebudu. Zná je asi každý a jejich výstup se ničím zvláštním neodlišoval. Jsou to prostě takové dvě české festivalové klasiky, byť hudebně poměrně rozdílné, kterým lze snad vytknout jen onu frekvenci hraní po všech možných akcích. Zní to sice jako paradox, ale docela rychle se vám můžou "oposlouchat" a "okoukat". S přibývajícím šerem se blížila největší zahraniční celebrita tohoto ročníku – MANU CHAO se svým RADIO BEMBA SOUND SYSTEM. Každopádně názory na jeho výstup byly různé, možná i protože se nedostavil s celým svým ansáblem. Mně samotnému to příliš nevadilo. Atmosféra úžasná, Manu Chao taky. Ještě mě teď tak napadlo – oproti jiným filosofujícím muzikantům tento opravdu ví, co říká. Respekt... a velkej.

Den druhý:

Brownfield-stage tento den otevřeli sokolovští ETERNAL FIRE s velice příjemnou dávkou melodického punk-rocku a v podobném stylu hned po nich pokračovali PLUS MINUS ze Slovenska, jejichž show byla o něco energičtější a zvukově se vydařili taky o něco lépe. Na stadionové Green-stage se pak předvedla plzeňská legenda KUDY KAM, která se na fest probojovala ze soutěže USSF. Pro někoho jsou sice neznámí, nicméně menší skupinky lidí pod pódiem nenechali staré pub-punkové "hity" jako například "Nábřeží" zpívat Robina Wopršálka samotného. Kudy Kam se navíc mohou klidně pyšnit tím, že se vlastně stali předskokany německé superstar ELLI. Ta na stadionu odstartovala sérii výstupů tria ženských hvězd z této populární (?) soutěže – Elli x Gába Al Dhába x Aneta Langerová. Gábu hodnotím jako jakýsi úlet či dramaturgický omyl. Zato ELLI svůj titul přesvědčivě obhájila, moje krevní skupina to sice není, nicméně kvalitně zahraný i zazpívaný pop-rock nemohl nikoho urazit. Totéž by se dalo říci i o ANETĚ. Mezitím to v cirkusovém šapitó pořádně rozjeli LOST COMMUNISTS z Francie. Takový retro-kytarový rock, mně nejvíce připomínající The Hives. Hned vedle se již začínali chystat britští DEADLINE – velmi šťavnatý hc-punk s uřvaným, a přesto melodickým ženským vokálem, který by však strčil i zmiňovanou Elli hodně hluboko do kapsy. Rád si opět někdy poslechnu. V hardcoreové jízdě na Brownfield-stage pokračovali mladší bratři Agnostic Front, MADBALL z New York City. Ty hodnotím jako nevětší "jízdu" letošního RFP. Až po tom, co spustili, jsem pochopil, proč ke scéně běží bezmála 20 securiťáků – ti měli fakt dost práce udržet rozvášněný "moshující" dav za zábranami. Ne vždy se to sice povedlo, ale práce profesionální. Zpěvák Freddy Cricien si stejně cestu mezi fanoušky našel – pódium nepódium, zábrany nezábrany se prostě s mikrofonem (samozřejmě bezdrátovým) několikrát vrhl do toho největšího kotle. Strhující.

V domnění, že si konečně trochu odpočinu při poslechu JIŘÍHO SCHMITZERA, jsem se opět přesunul do vedlejšího stanu. Poslech příjemný, ale odpočinek se nekonal, ve stanu je totiž nedýchatelno, ať v něm hraje téměř kdokoli.

NEW YORK SKA JAZZ ENSEMBLE jsem si sice poslechl, ale nevím co k nim dodat. Název je vystihuje vskutku bezvadně. Prostě taková muzikantská lahůdka před spaním.

Den třetí:

Zde prosím o omluvu. Den třetí = den krizový, proto jsem téměř vše poslouchal pouze zpovzdálí. Něco mi přesto neuniklo, tak aspoň o to málo se podělím.

FOURTH FACE sice za normálních okolností nemusím, zde ovšem chválím. Mix N.Y.H.C. spíše ve stylu Biohazard s new-school riffy zní někdy sice trochu podbízivě, zde však působili jako docela dobrý rozjezd před tím, co následovalo – a to další očekávanou legendou z N.Y. – AGNOSTIC FRONT – parta "pokérovanej uřvanejch fotrů", kteří i přes svoji váhu pořád uměj lítat po pódiu a brutálně nadávat. "From the east coast to the west coast", "gota gota gota go" si s nimi zazpíval snad každý, kdo je jen alespoň trochu zná.

Sousedé z Rakouska MONROW mě překvapili ten den asi nejvíce. Téměř neznámá kapela se předvedla v tom nejlepším světle. V popisu této kapely na tištěném programu stálo: emo-HC-numetal. Nevím, zda bych se při škatulkování k této fúzi stylů taky přiklonil, ale to, co jsem slyšel, za to fakt stálo. Technicky i aranžemi vypiplaná a hóódně tvrdá muzika.

MATTAFIX hodnotím jako druhý omyl letošního ročníku. Jsem přesvědčen, že kdyby pořadatelé udělali drobnou změnu a "strčili" tuto kapelu do Mattoni stanu, vůbec by to nebylo na škodu. Na velké Brownfield-stage by pak v klidu mohl hrát TLESKAČ ke spokojenosti všech. Ten se tísnil právě v tom zmiňovaném Mattoni stanu. A musíte uznat – kapela, která tento fest uzavírá, navíc domácí líbivé (zábavové) SKA, by si zasloužila více prostoru. Ještě před nimi se na stadionu konalo vystoupení Divokýho Billa, který zde natáčel i svoje druhé DVD. No comment. Tečka. Snad jen to, že si vlastně během RFP Billové zahráli dvakrát. Poprvé totiž na večírku pro nedočkavé pod krycím názvem L´libjekovid. Nebyl jsem tam a ani netuším, kolik lidí tento fórek prokouklo předem.

Již během festu jsem zaslechl názory, že tato akce narostla do evropských rozměrů. Nevím, co je myšleno těmi rozměry, každopádně počet návštěvníků to určitě nebude, ten tvoří pouze nepatrný zlomek v porovnání se zaběhnutými zahraničními akcemi podobného typu, a to i přestože letos byl opět o něco vyšší a blížil se k 20 000. Po stránce organizace a dramaturgie je to však událost vskutku na profesionální úrovní a nemám jí téměř co vytknout. Někdo by určitě namítl věci typu počet toi-toiek, vodu, fronty u pokladen. Podle mě to však nepatří k vyloženě fatálním chybám.

Jak jsem již zmínil – ne vše bylo v mých silách oběhnout a prožít, navíc na Global Station stage jsem nezavítal ani jednou. Mnoho známých interpretů mi taktéž uniklo, proto poprosím o shovívavost k tomuto mini reportu a doplnění dalších hodnotných informací a postřehů do komentářů, případně do dalšího samostatného článku, který by třeba tuto událost dokázal vystihnout z jiného pohledu.