Rock for people
Do Českého Brodu se opět sjeli milovníci hudby na festival Rock for people. Někteří nedočkavci si užívali už nultý den, kdy to na pódiu rozjížděla například úvalská kapela Den nebo Medvěd 009. Oficiálně festival začal v úterý brzy po poledni. Pozvány byly takové hvězdy hudební scény jako Divokej Bill, Wohnout, Vypsaná Fixa, Aneta Langerová nebo Manu Chao a jeho kapela, která zatím drží prvenství nejdražší star na Rock for people.
A to si náležitě užili, plná louka dychtivých fanoušků jim vehnala pýchu do žil, ale na takovém punkrockovém festivalu to některým fanouškům nesedlo a mnozí v tom viděli namyšlenost. Jeden fanoušek, teď nevím, jak se jmenoval, ale byl to pokérovaný hezounek, byl z jejich vystoupení trochu zklamaný, ale byl asi moc náročný, protože dokázal ocenit jen americké ska, a to s přivřeným okem.
Tenhle festival nabízel všehochuť, a tak vedle ostřílených rockových chlápků hrálo tiché reggae nebo si Jiří Schmitzer brnkal na kytaru své pohodové písničky. Kromě tří pódií si mohl návštěvník užít africkou nebo jamajskou hudbu v Global station. Vedle stánků s klobásami, vegetariánským rizotem a vařenou kukuřicí si přišly na své i různé obchůdky s cetkami, CD a oblečením, takže tam kdekdo běhal v triku s nápisem Rock for people a jedna slečna měla na sobě krásné krátké šatičky s logem Gambrinus, což bylo jediné pivo, které se tam čepovalo.
Český Brod se řádně na festival připravil a hospody zvýšily ceny jídel o pár korun. Když jsem se ptala kamaráda, co si myslí o rodilých Broďácích, komentoval to slovy: "Nakoupili chleba na pár dní a zavřeli se do sklepa, tenhleten hard-core nemůžou jinak přežít." A tak jsem se zeptala místního pána, co si ráno šel koupit rohlíky, co si myslí o festivalu, a docela příjemně mě překvapil: "Ale jóó, já je mám rád, ty mladý, takový duch sem vnesou." Na rozdíl od předešlých ročníků festivalu, kdy náruživí fanoušci rozjížděli své taneční kreace i za deště a v bahně až po kotníky, dvanáctý ročník Rock for people se konal ve čtyřicetistupňových vedrech bez jediné přeháňky. A tak všichni dodržovali pitný režim a účastníci, co jim došly peníze, si mnuli ruce, protože kelímků od piva byla plná louka. A v rámci ekologie se za prázdný kelímek dostávalo padesát halířů. Což klobouk dolů těm, co si tam pochodovali s kelímky omotanými kolem krku, taky jsem to zkusila, nasbírala jsem jich za jedno odpoledne dvacet a pak jsem je někde zapomněla.
Organizačně to šlapalo, jak mělo, securiťák na každém rohu a toho alkoholu, co se propašovalo dovnitř areálu, bylo málo. Zato ve stanovém městečku, kam si mohl každý vzít, co hrdlo ráčí, vodka a podobné lihoviny tekly proudem a spát se chodilo až k ránu. Ale kupodivu nevstávalo se až v poledne, ale slunce všechny vyhnalo ven, vystáli si frontu pekárny, která byla pár kroků od stanů, nebo posnídali rumy a kolem jedenácté se začaly ozývat první tóny.
Poslední den byli všichni krásně unavení a uvolnění, spousta lidí se tam našla a spárovala a v něžném objetí si vychutnávala Divokého Billa. Ráno si za poslední peníze koupili lahváče Bráníka, kus salámu a lístek na vlak a všem, co měli na ruce červený proužek Rock for people, cestující do práce tolerovali jejich špínu a opilé notování pár tónů z fesťáku. Dvanáctý ročník Rock for people byla třídenní (pro nedočkavce čtyřdenní) pohodička, a tak se můžeme těšit na třináctku.