Rock for people

A to si náležitě užili, plná louka dychtivých fanoušků jim vehnala pýchu do žil, ale na takovém punkrockovém festivalu to některým fanouškům nesedlo a mnozí v tom viděli namyšlenost. Jeden fanoušek, teď nevím, jak se jmenoval, ale byl to pokérovaný hezounek, byl z jejich vystoupení trochu zklamaný, ale byl asi moc náročný, protože dokázal ocenit jen americké ska, a to s přivřeným okem.

Tenhle festival nabízel všehochuť, a tak vedle ostřílených rockových chlápků hrálo tiché reggae nebo si Jiří Schmitzer brnkal na kytaru své pohodové písničky. Kromě tří pódií si mohl návštěvník užít africkou nebo jamajskou hudbu v Global station. Vedle stánků s klobásami, vegetariánským rizotem a vařenou kukuřicí si přišly na své i různé obchůdky s cetkami, CD a oblečením, takže tam kdekdo běhal v triku s nápisem Rock for people a jedna slečna měla na sobě krásné krátké šatičky s logem Gambrinus, což bylo jediné pivo, které se tam čepovalo.

Český Brod se řádně na festival připravil a hospody zvýšily ceny jídel o pár korun. Když jsem se ptala kamaráda, co si myslí o rodilých Broďácích, komentoval to slovy: "Nakoupili chleba na pár dní a zavřeli se do sklepa, tenhleten hard-core nemůžou jinak přežít." A tak jsem se zeptala místního pána, co si ráno šel koupit rohlíky, co si myslí o festivalu, a docela příjemně mě překvapil: "Ale jóó, já je mám rád, ty mladý, takový duch sem vnesou." Na rozdíl od předešlých ročníků festivalu, kdy náruživí fanoušci rozjížděli své taneční kreace i za deště a v bahně až po kotníky, dvanáctý ročník Rock for people se konal ve čtyřicetistupňových vedrech bez jediné přeháňky. A tak všichni dodržovali pitný režim a účastníci, co jim došly peníze, si mnuli ruce, protože kelímků od piva byla plná louka. A v rámci ekologie se za prázdný kelímek dostávalo padesát halířů. Což klobouk dolů těm, co si tam pochodovali s kelímky omotanými kolem krku, taky jsem to zkusila, nasbírala jsem jich za jedno odpoledne dvacet a pak jsem je někde zapomněla.

Organizačně to šlapalo, jak mělo, securiťák na každém rohu a toho alkoholu, co se propašovalo dovnitř areálu, bylo málo. Zato ve stanovém městečku, kam si mohl každý vzít, co hrdlo ráčí, vodka a podobné lihoviny tekly proudem a spát se chodilo až k ránu. Ale kupodivu nevstávalo se až v poledne, ale slunce všechny vyhnalo ven, vystáli si frontu pekárny, která byla pár kroků od stanů, nebo posnídali rumy a kolem jedenácté se začaly ozývat první tóny.

Poslední den byli všichni krásně unavení a uvolnění, spousta lidí se tam našla a spárovala a v něžném objetí si vychutnávala Divokého Billa. Ráno si za poslední peníze koupili lahváče Bráníka, kus salámu a lístek na vlak a všem, co měli na ruce červený proužek Rock for people, cestující do práce tolerovali jejich špínu a opilé notování pár tónů z fesťáku. Dvanáctý ročník Rock for people byla třídenní (pro nedočkavce čtyřdenní) pohodička, a tak se můžeme těšit na třináctku.