Smashing Pumpkins: Nostalgie a nekonečná nuda

Ve středu 30. ledna zahráli v pražské T-Mobile Aréně Smashing Pumpkins; respektive to, co z nich zbylo. Billy Corgan jako by nevěděl, kdy skončit se ctí. V roce 2000, kdy s kapelou nahrál desku MACHINA/The Machines of God a rozpustil ji, se zdálo, že dobře ví, nicméně po pár letech a několika málo úspěšných projektech zapomněl.

Za předkapelu byli poněkud nepatřičně zvoleni Tata Bojs z Hanspaulky. Fanoušci Smashing Pumpkins asi nebyli na jejich přehrávanou infantilitu příliš zvědaví. Na samostatných koncertech těchto chlapců může být zajímavá vizuálnost, kterou se skupina prezentuje. Zde si z pochopitelných důvodů nemohli žádné instalace dovolit a ukázalo se, že jejich hudba svlečená donaha mírně řečeno nezaujme. Na mysli vytane titul jejich posledního počinu „Kluci, kde jste?“, popřípadě dodatečná otázka: Nejste tady špatně? Tatáči byli se svou produkcí hotoví asi tak ve čtvrt na devět a následující půlhodinu se předělávalo pódium pro hlavní hvězdy.

Jsem tím posluchačem (nikoliv fanouškem) Smashing Pumpkins, pro něhož je z jejich tvorby nejdůležitější dvojalbum Mellon Collie and the Infinite Sadness z roku 1995. Vlastně nejen to; „Melancholie“ je jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Takže úvod koncertu, kdy nejprve zazněla Porcelina of the Vast Oceans a nedlouho nato i energická Tonight, Tonight, skýtal naději, že tento comeback nebude zcela marný.

Jenže pak se do playlistu začaly přimíchávat písně z posledního alba Zeitgeist (2007), ve kterých chybí dřívější barvitost a poetičnost Smashing Pumpkins. Ačkoliv koncem osmdesátých let vzešli v podstatě z metalu, v devadesátých letech tento vliv kouzelně pojili s křehkostí a se smyslem pro silnou melodii. Nové popěvky postrádají naléhavost; Corganův jak nůž ostrý hlas kdysi uměl do uší vykrajovat bolestivé ornamenty a teď jen plácá naplocho.

Kdykoliv během večera sáhli k staršímu repertoáru, obecenstvo jej zřetelně přijímalo dychtivěji. Mezi vším hlukem, kterého se za celý večer Smashing Pumpkins dopustili, nejvíce zaujala velejemná akustická verze nostalgického hitu 1979. Zajímavá byla i ostatní tichá místa; Corgan by jistě uspěl jako folkový písničkář. Bohužel například skladba Perfect z desky Adore (1998) byla poznamenána výpadkem textu. Zpěvák chtěl od Jimmyho Chamberlina, který stál opodál s tamburínou, napovědět text, ale ten nevěděl. Zrovna v časech tohoto alba byl z kapely vyhozen.

Jedním z mála frontmanových proslovů byl někdy po půl jedenácté příslib, že už se nikdy nerozpadnou. Posledně to prý byla chyba, kterou už nehodlají opakovat. Potom následovala půlhodina, která byla zkrátka a jednoduše neúnosná. Jedinými záchytnými body byla Everlasting Gaze, poté coververze Easy Livin´ od Uriah Heep a někde za tím Corganovo úplně scestné kytarové sólo, kterým probleskovaly motivy Star Spangled Banner (nutno podotknout, že Jimi Hendrix na svém památném vystoupení ve Woodstocku deformoval americkou hymnu nápaditěji). Celý závěr šel v jednom bloku a byl nepřehledný a nestravitelný.

V tu chvíli se publikum začalo dělit na odcházející a na ty, kteří se rozhodli koncert si užít. Kvůli tomu, jak byla agresivně hluková exhibice nudná, jsem se po hlavním setu, jenž trval dvě a čtvrt hodiny, zařadil do skupiny první. „Co blbneš, ještě bude přídavek,“ upozorňuje mne někdo z nadšenců, které míjím. „No právě,“ odpovídám.