The Australian Pink Floyd (ne)postavili Zeď
Začátkem února vystoupila v Praze a Ostravě skupina The Australian Pink Floyd Show, o níž se tvrdí, že je jednou z nejlepších tributních kapel na světě. Proč se vyplatilo některý z koncertů navštívit, přestože „to přece není originál“? Už jen proto, že se vystoupení skutečných Pink Floyd nachází ve sféře hypotéz (rozhádaného Davida Gilmoura s Rogerem Watersem nesmířila ani smrt Ricka Wrighta) a ucelená živá verze slavné desky The Wall se často nevidí.
Od vydání The Wall, jednoho z nejvěhlasnějších (dvoj)alb rockové historie, uplyne letos třicet let. Revivalová kapela The Australian Pink Floyd Show výročí oslavila kompletním provedením této „rockové opery“. Australská formace se po necelém roce vrátila do ostravské ČEZ Arény. Loni tady předvedla výběr největších hitů, letos postavila Zeď. Kdo očekával, že produkce zkopíruje proslulé koncertní vystoupení, při němž kapela Pink Floyd nechávala na pódiu během první poloviny postavit zeď, která muzikanty oddělovala od publika a v závěru druhé půlky byla zbořena, odcházel z koncertu „Australských Floydů“ zklamán. Stavbu zdi mohli diváci pozorovat pouze na velkém plátně za pódiem.
Animované a hrané sekvence, které vycházely z dnes již kultovního filmu Pink Floyd: The Wall režiséra Alana Parkera, se staly nejpoutavější součástí produkce. Australané si neodpustili do projekcí propašovat několik klokaních motivů, nejvtipněji působily na tradičních černo-červených pochodujících kladívkách. Na pódiu nechyběl Pinkův pokoj představovaný televizí, stojací lampou a křeslem. K zajímavému zdvojení došlo při písni Nobody Home, kdy stejný pořad zachycující nejen historické, ale také současné politické události běžel v reálné televizi na scéně i na televizní obrazovce promítané na plátno.
The Australian Pink Floyd Show odehráli a odzpívali „rockovou operu“ The Wall tak, že mohli být spokojeni jak diváci, kteří chtěli živě slyšet hudbu Pink Floyd bez výraznějších změn, tak fanoušci, kteří čekali nápaditější pojetí některých známých skladeb.
Jedinečnou celistvost produkce The Wall přerušila pouze překvapivá promluva kytaristy před skladbou Young Lust a zbytečně protahovaný začátek jinak výborně zahrané Run Like Hell, při níž se diváci dočkali laserových efektů, kterými Australané neplýtvali. Po závěrečné Outside the Wall doprovázené pouze španělkami se The Australian Pink Floyd Show pustili do přídavků, které však znamenaly regulérní třetí část koncertu. Bez dlouhého vytleskávání se vrátili na scénu a odehráli průřezový set toho nejlepšího – z desky Wish You Were Here zazněla titulní píseň a Shine On You Crazy Diamond (Part I), nechyběla skladba One of These Days z Meddle a Learning to Fly z „gilmourovského“ alba A Momentary Lapse of Reason. Z nejslavnější desky britské legendy Pink Floyd – The Dark Side of the Moon byly zařazeny songy The Great Gig in the Sky, lahůdka pro vokalistky, Brain Damage a Eclipse, která koncert stylově uzavřela.
K plnohodnotnému hudebnímu zážitku pomohla světelná show a především výborný zvuk. Zvukové stěny byly dostatečně energické, přestože se ani zdaleka nedostaly na hranici nepříjemné nadměrné hlasitosti. Nazvučení vyzdvihlo jinak obtížně slyšitelné detaily a podtrhlo dobré muzikantské i pěvecké výkony obohacené přiměřenou dávkou teatrálnosti. Častější kontakt s publikem nebyl nutný, jelikož The Wall pojednává právě o nekomunikaci, nejistotě a odcizení, proto by porušení jisté odtažitosti působilo nepatřičně.
Návštěva koncertu některého z revivalů je dnes jednou z mála možností, jak slyšet nadčasovou hudbu Pink Floyd živě. Každý revival se ocitá v nezáviděníhodné pozici – někteří čekají na sebemenší chybičky a odlišnosti oproti originálu, jiní mu vyčítají neinvenčnost, kopírování a přiživování se na slávě jiných. The Australian Pink Floyd Show odehráli a odzpívali „rockovou operu“ The Wall tak, že mohli být spokojeni jak diváci, kteří chtěli živě slyšet hudbu Pink Floyd bez výraznějších změn, tak fanoušci, kteří čekali nápaditější pojetí některých známých skladeb.
Reklama
