Ve Fabrice proběhl ptačí sněm

…a to jak v historicky poučené interpretaci, tak v současném moderním pojetí: „Čerpáme ze starých tradic a rituálů, tvoříme současně.“ (viz úvodní slova sdružení Open Field o.s. z programu ke koncertu 25. 10. 2009) Dennodenně se návštěvníci mohli nechat pohltit kulturou Střední Asie a Blízkého východu – a to na nejrůznějších místech historické Prahy.

Na úvod…

Společným tématem – stmelujícím faktorem všech provedených akcí – se tentokrát stalo dílo z 12. století, „Manteq-it-Tahir“ (Ptačí sněm) od významného perského básníka Farid ud-Din Attara, holdujícího mysticismu a súfijské filozofii. Z programu se něco blíže dozvídáme o samotných okolnostech jeho vzniku: „Ptačí sněm (…) napsal ve své lékárně inspirován pacienty, na základě svého teologického vzdělání a cest po Orientu.“ Připravený výběr z Attarova díla (překlad: Libor A. Engelthaler + Helena Pecháčková, zdarma k programu) je jako menší sonda do islámské problematiky určen především návštěvníkům laikům, ale jistě řekne i něco více zasvěcencům, kteří si své znalosti takto mohou ověřit či rozšířit. V kostce se jedná o alegorii, která popisuje súfijskou cestu k osvícení a vnitřnímu hledání. Na zem se postupně slétávají jednotliví ptáci a začínají se svými výmluvami, kterým oponuje Dudek svou moudrostí a nadhledem.

Z nepřeberného množství multikulturních zážitků jsme pro vás vybrali jednu z posledních akcí festivalu – hudebně taneční představení mezinárodně uznávaného tanečníka, choreografa, lektora a tanečního etnologa Sashara Zarifa, čerpajícího inspiraci z rodného Ázerbájdžánu i dalších přilehlých oblastí – Íránu, Afghánistánu a Mongolska. Do podvečerní La Fabriky dne 25. října Sashar přinesl své vlastní pojetí „Ptačího sněmu“, čímž nezapřel ani svou lásku k tanci a zpěvu, ani lásku k rodné kultuře. 

La Fabrika – vstupujeme a…

Nebýt úsměvné a sympatické pokladní, stojící za pultíkem s cedulkou „vstup: 250 Kč", ani bychom neřekli, že se co nevidět rozpoutá další kulturní performance očekávaného festivalu. Atmosféra před zahájením totiž ani zdaleka nepřipomíná klasický shon lidu před začátky představení. Stále vyhlížíme projektor či jiné zařízení potřebné (podle programu původní dramaturgie) k realizaci první půle večera. Zatím však bez úspěchu.

Přichází změna – celá akce se z technických důvodů posouvá o půl hodiny a navíc i v jiné dramaturgii. Původní rozvržení do dvou částí (19 h – projekce dokumentárních filmů o Sasharovi; 19:30 – vlastní vystoupení) se slučuje do jednoho celku o 5 úsecích. Dá se ale říct, že provedená změna není zas tak na škodu, ba naopak má dokonce i dramatický spád. Střídání stylově různých celků udrželo divákovu pozornost mnohem efektivněji, než by tomu pravděpodobně bylo dle původního plánu. Využití chronologického postupu (z hlediska témat) navíc u předváděných částí zabránilo možnému chaosu, jaký s sebou zpravidla takovéto nečekané změny přinášejí.

Něco málo k programu

Návštěvníci již postupně usedají do jednotlivých řad situovaných nad sebou. S podobným zasedacím pořádkem se lze setkat např. v divadle Ponec či v Duncan Centru. Pro nás tedy zatím nic překvapivého.

Úvodní část programu – „Grandmother Stories“ – se odehrává jako vysvětlení Sasharova života, jeho lásky k tanci a rituálům, jakými jsou například obřadní tance vířivých dervišů. Umělcův život se divákovi předkládá v podobě vyprávění – ačkoliv k nám reprodukovaný hlas hovoří v první osobě, s jistotou víme, že nejde o hlas hrdinův. Zdvojené rozfázované sdělení (pravděpodobně jde o záměrné echo) evokuje pocit odcizení samotného vypravěče od právě řečeného, což působí velmi nepatřičně. Teprve Sasharova přítomnost na scéně se stává stmelujícím faktorem. Sashar (stále však netančící) tím potvrzuje aktuálnost a pravdivost celého vyprávění, čímž se dotváří obraz hrdinova života, v němž hlavní roli sehrálo umělcovo dětství a bezpochyby jedna další důležitá osoba – Sasharova babička (Robabeh Khanim) coby tanečníkův guru – mentor, učitel a vůdce jeho budoucí kariéry. Životní vyprávění je doprovázeno nejroztodivnějšími zvuky, šumy a hluky, které zkreslují podávaný obsah příběhu, což na posluchače může působit i velmi rušivě. Bylo-li to záměrem, či ne, zůstává otázkou.

Následně promítaný film (poměrně krátký dokumentární spot) „7 Valleys“ (Sedmero údolí) – první ze dvou dokumentárních miniatur věnovaných Sasharově osobnosti – již na tanečníkovo umění přináší jiný pohled. Tanečníkův um je situován do ryze pražského prostředí, kterému dominuje park Letná s pověstným kyvadlem a neméně stejně pověstný petřínský labyrint, v jehož zrcadlové síni Sashar ve stopách dervišů roztáčí svůj bělostný sukňový hábit. Zvolený titul promítaného filmu („7 Valleys“ – sedm údolí, sedm stupňů k cíli, které je potřeba zdolat během životní cesty k osvícení) však není nijak výrazně specifikován – sotva se blíže sžijeme se Sasharovým tancem, už se story končí. Mělo nám „7 Valleys“ vůbec něco sdělit?

„Cry of Leyla“ – poměrně dramatická část programu. Herecky silně dojemná až drastická. Téměř pětiminutová záležitost, ve které se zdánlivě nic neděje, a přitom se každou vteřinou odehrává nesmírně moc. Leyla neskrývá své emoce, ba naopak. Napětí, patrné z její mimiky, jednoduchých gest i stále upřeného pohledu na jedno místo kdesi vpředu – v dáli – je umocňováno statičností hudebního doprovodu (reprodukované, dlouze vydržované tóny, echo). Leyla prochází pomalu kolem pěti dalších aktérů, kteří po celou dobu předváděného čísla sedí skoro bez hnutí. Jde o jakési preludium – úvod k samotnému vyvrcholení: s měnícím se rázem hudebního doprovodu (taneční metrum, pravidelnost opakujících se motivických formulí) se mění i Leylin umělecký výraz: hrdinka se pouští do rituálního súfijského tance, kterým však ani zdaleka nepokryje čtvrtinu jeho průměrné délky (cca 15 minut). Vedle ostatních účinkujících Leyla exceluje – od ostatních účinkujících bychom očekávali lepší herecké i taneční výkony.

V pořadí druhý film – krátké movie o Sasharově osobnosti – je představen pod názvem „Be Loved“. Film vznikl stejně jako „7 Valleys“ pod vedením Terezy Tara ve spolupráci se studenty FAMU aj. Sashar je opět v krátkosti představen jako derviš-tanečník putující prostorem chrámového ambitu či pustou krajinou. Namísto autentických nástrojů (očekávali bychom např. zurnu, duduk či darbuku) se však z reproduktorů ozývá meditativně vyrovnaný anglický zpěv (Arvo Pärt). Ten se však kupodivu nijak nekříží s převažujícím orientálním nádechem celého představení. Ve spojení s Pärtovou hudbou, jíž dominuje čistota a průzračnost, působí Sasharovo víření maximálně vyrovnaně a upřímně.

Nyní již očekáváme vrchol večera – de facto světovou premiéru Sasharova nového představení: „I shall grasp the soul’s skirt with my hand“. Tímto vrcholí i samotná umělcova inspirace Attarovým pověstným dílem. Hrdina překvapil nejen tanečním, ale i naprosto intonačně čistým pěveckým projevem. Přibližně desetiminutové představení (směs vizuálního, hereckého, tanečního, pěveckého umění) ohraničuje prostá scéna: ještě za tmy usedá Sashar v pravém rohu jeviště na zem a srdcervoucím zpěvem i dalšími gesty (hra s bílým šálem nad hlavou) nás utvrzuje ve svém trápení. Takto poslední číslo večera začíná i končí. Mezitím však probíhá spousta jiných scén. Jednou z nejpůsobivějších je jistě meditačně dojemná část s doprovodem dua duduků či balabánů (nástrojů typických pro arménskou a ázerbájdžánskou lidovou hudbu): zatímco jeden hráč udržuje jen jeden prodlevový tón, druhý nad ním výrazně improvizuje a melismaticky tak ozdobuje základní melodickou linku. Máme pocit blaha a vnímáme sjednocení s tanečníkovým fyzickým i duchovním projevem. Dle spádu hudby (reprodukce!) rozviřuje Sashar své taneční umění. A ani tentokrát nezapře svůj osobitý projev, jehož typickými znaky jsou např. rychlá práce paží (střídání vlnivého pohybu směrem vzhůru a k zemi), někdy až sekaná gesta rukou od obličeje směrem k diváku, nejrůznější grimasy působící i možná komicky. Nejednomu může Sasharův projev připadat až příliš zženštilý, o to více, když na show použije paruku s dlouhými vlasy!

Přirozenost Sashar nijak neskrývá – nebrání se projevům dýchavičnosti, kterou s sebou taneční či jakékoliv jiné pohybové umění nese. Méně znalým divákům taneční moderny však takový projev může připadat až živočišný. Překvapením je světelná produkce vyžadující jen minimalistické prostředky – někteří si jistě vzpomněli na úsporné „šetřiče“ PC obrazovek… Na tmavé podlaze se postupně objevují nejrůznější zpravidla kruhové obrazce (chrámová roseta, slunce, ovál) – dle nich také aktér zaujímá výchozí pozici a následně rotuje po vyznačeném obvodu promítané předlohy.

Na závěr…

I přes některé výrazně dojemné a působivé chvilky uměleckého večera neodchází všichni přítomní zcela uspokojeni. A to se zpravidla jedná o zasvěcené obecenstvo. Za poměrně dražší vstupné bychom pravděpodobně očekávali pestřejší program – dle popisu výše se nabídka třeba může jevit jako rozmanitá a hutná, přesto se nelze vyhnout určité výtce, především po taneční a dramaturgické stránce.

Sashar předvedl bezpochyby maximum, jako sólista nezklamal. Ti, co znají jeho umění, si jen potvrdili, že nepřišli úplně zbytečně. Ti, kterým jeho jméno nic neříkalo, možná někdy kroutili hlavami a neubránili se neškodnému smíchu. Z hlediska dramaturgie však něco chybělo – uspokojivé zakončení večera v podobě určitého rozuzlení. Části (i v nové dramaturgii) nepůsobily z hlediska obsahu zcela vyrovnaně – jelikož se na programu nepodílel jen Sashar, ale i další, uvítali bychom závěrečné číslo se všemi aktéry současně. Nějaké menší taneční vystoupení ústící dramaticky do finále by nebylo vůbec na škodu. Dance Meridian 2009 se tímto představením přiblížil již ke svému závěru, dle programu plánovanému na následující den.

---
BE LOVED

taneční představení + dokumentární filmy
účinkoval: Sashar Zarif Dance Theatre
součást festivalu Dance Meridian 16. – 26.10. 2009
psáno ze dne 25.10.
www.sashardance.com www.lafabrika.cz www.openfield.cz