Zápisky spokojené divačky aneb cesta spektrem Colours of Ostrava

Mám. A proto vzhůru ke Slezskoostravskému hradu, kde na scéně Spektrum začíná hrát první hvězda (je čtvrtek večer). Norský saxofonista Jan Garbarek zalévá sametově kovovým zvukem pozorné uši sedících posluchačů. První plusový bod ředitelce festivalu Zlatce Holušové. Lavice a židle, které se překvapivě objevily před hlavním pódiem, svedly diváky k naslouchání se zavřenýma očima a šetření energie na další dny. Závěrečné tóny pohladily i ty, kteří by pravděpodobně „stojací“ variantu brzy vzdali. Dvouhodinový poslechově náročný koncert by tolik lidí opravdu „neustálo“.
Zdá se mi, že všichni chtějí vidět nový kus z dílny světové značky Teatr Novogo Fronta. Bohužel na nevhodně zvolené místo mezi prodejními stánky na Černé louce přicházím jen půl hodiny před začátkem představení, což je pozdě (podobný nápor diváctva se poté opakuje při koncertech na kostelní scéně, Ivu Bittovou chtělo vidět třikrát víc lidí, než dovolovala již několikrát překročená kapacita kostela). Neměřím dva metry a „VIP místa“ na stromech a střechách Toi Toiek jsou už obsazená. Z představení zaznamenávám pouze efektní zvukovou stránku, bohužel se však divadlo vyznačuje také významnou rolí složky vizuální... Smiřuji se s tím, že českou premiéru v podání TNF neuvidím, a vracím se do podhradí, kde balkánskou dechovku říznutou angličtinou roztáčejí Shantel & Bucovina Club Orkestar. „Ostrava je pupek světa,“ huláká Shantel a křepčící dav mu to věří. Chvílemi písničky sklouzávají ke kolovrátkovému opakování, ale nikomu to zjevně nevadí.

Žhavé slunce a andělské hlasy

Nesnesitelným horkem se v pátečním odpoledni zalykají především návštěvníci klubu Marley a stanové scény Tent, ale dusna nejsou ušetřeni ani diváci venkovních koncertů na scénách Spektrum a Barvy. Čtyři krásné ženské hlasy rozezpívávají stále početnější publikum. Bára Basiková potvrzuje, že v Česku patří k nejlepším zpěvačkám. Do emotivní atmosféry okořeněné nádechem šansonů nás přivádí Szidi Tobiasz. Neefektnost a skromnost dodávají vystoupení punc výjimečnosti i luxusnosti a upoutávají na první poslech. Izraelská diva Noa nejprve budí rozruch svým vyzývavým kostýmem, poté hedvábným hlasem, kterým umně propojuje anglické texty s melodiemi vycházejícími z izraelských tradic. Nejzajímavějším „objevem“ se stává tajemná Inga Liljeström. Australanka zpívá na Colours dva koncerty a na obou dekadentně expresivními písněmi jímá posluchače pod svá křídla.
Chladnoucí vzduch zatím opět začíná houstnout a vřít díky znovuzrozeným Happy Mondays. Na nejpovedenější vystoupení večera se vyplácí čekat do půl druhé, kdy Dandy Warhols se stylovými klobouky na hlavách servírují psychedelický rock, který nepostrádá silné melodie.

Pohádkové představení v podání Goldfrapp

Sobota se tetelila jmény známých stars, z některých však místo jiskřivé záře zbyl jen hvězdný prach. Po řádné dešťové spršce se davy srocují v očekávání té, jejíž jméno se na žlutých plakátech skvělo vytištěno největším písmem. Hlava na hlavě, stále poprchává, raduji se, když občas přes deštníky dohlédnu alespoň na velkoplošnou obrazovku. Sinéad, doprovázená pouze kytaristou a klávesistou, pěje jednu baladu za druhou. Ukamenujte mě třeba, ale tohle mě trochu nudí. Mohla jsem si doma pustit CD (loňskou desku Theology) a možná bych udělala lépe. Výkon rebelky O´Connor je standardně kvalitní, ale schází něco, kvůli čemu bych na koncert nezapomněla. Rýha v paměti po očekávaném hitu Nothing Compares 2 U není nikterak hluboká, tudíž si asi budu pamatovat spíš skutečnost, že Sinéad skončila o čtvrt hodiny dřív a na slibovanou druhou polovinu setu s energičtějšími písněmi už nedošlo. Irka je zapomenuta díky skvělému výkonu britské ikony elektronické hudby – Goldfrapp. Bíle odění „andělé“ po pomalejším zpěvném rozjezdu (A and E, Utopia) přihazují údernější songy (Strict Machine, „skákací“ Ooh La La) a publikum se dostává do transu. I na desce nudně působící skladby jako Happiness znějí dobře. Někomu může parta v čele s Alison Goldfrapp připadat příliš sladká, některé začátky písní (Caravan Girl) připomínají střízlivé country melodie, ale vzápětí jsou nekomplikované hudební nápady obalovány dalšími vrstvami, stupňuje se hlasitost i tempo a závěr nemá daleko k rocku. Světelné efekty a výborné nazvučení jen korunují nejlepší výkon dne, ne-li celých Colours.

Kroupy, reggae a Gogol Bordello

Počasí nám nepřeje. Uznání si zaslouží gospelový král Craig Adams a The Higher Dimension of Praise. Po krupobití zpívají druhou polovinu koncertu a capella téměř bez techniky, kterou se nepodařilo zapojit, a sklízejí obrovský aplaus.
Ovzduší v Tentu nemá daleko k sauně. V mlžném oparu kondenzující vlhkosti hrají 100°C (že by znamení?) a podávají životní výkon. Tosh Meets Marley, hrající písně legend stylu reggae, rozpohybují Černou louku, podhradí se kolébá houpavým rytmem – hraje malijský bluesman Habib Koité & Bamada. Nakonec přibíhají „gypsy-punkoví šílenci, kteří se po dvou letech vrátili, aby zbořili Colours“. Anotace nelže, Gogol Bordello řádí, déšť nedéšť. Téměř nestihneme zatleskat a oni už se vrhají do další písně. A kdybychom mohli, vydrželi bychom do rána.

Ani vytrvalý déšť nesmyl nadšení a optimismus i příjemnou atmosféru. Z Colours of Ostrava se sice stává masová záležitost, ale přesto si stále uchovaly svou rodinnou tvář. Ostravské barvy se nerozpily a opět zazářily do světa.