Festival Mezi ploty: Den první
Je velmi příjemné být pro jednou poslem dobrých zpráv. Tak tedy slyšte: U drahé pramáti všech zdejších kulturně-humanitárních podniků jest zatím vše v tom nejlepším pořádku. Počasí ideální, lidé příjemní, fronty přijatelné a jídla a pití dosti. A samozřejmě kulturního vyžití přehršel, jíž ovšem logicky lidský jedinec nemůže komplexně obsáhnouti, aniž by se musel na fragmenty krájet. A protože divadelní část přehlídky přece jen neskýtá mnoho aktuálních inscenací, svou subjektivní programovou selekci věnuji převážně hudebním orgiím.
A ty se na prvním meziplotním dni rozjely skutečně famózně. Pro pohodových entrée, která na jednotlivých scénách obstarali mj. Michal Hrůza, Vega, Dilated, či Hradišťan, která hravě posloužila coby příjemný doprovod k aklimatizaci i základní orientaci v bohnickém areálu, a krátkém opětovném potvrzení vlastního názoru, že Psím vojákům sluší více sluj než otevřený prostor, přišel čas na jeden z nezpochybnitelných vrcholů celé přehlídky. Osobně se nepovažuji za kdovíjakého příznivce Monkey Business, nicméně Tonya Graves sólově jest intenzivně jiná káva. Nápoj horký, temperamentní a nadmíru vzrušující. Vzniklý z těch nejlepších zrn jazzu, soulu, funky i diska. Snad na žádné letošní album se netěším tolik jako na právě to (již dlouho připravované) Tonyino. Přátelé, podzim bude sexy! Divoška Graves má za zády skvěle fungující doprovodný band, a její jevištní projev je plný živočišnosti, elánu i bezprostřední roztomilosti. Vysoká škola komunikace s publikem. Naprosto doporučuji náležité pozornosti. Vivat!
Z předchozího, takřka orgastického zážitku však přímo vyplývalo obrovské dilema další volby. Nakonec zvolil jsem část koncertního setu (nejen) svých oblíbených The Tap tap, a nebyl jsem zklamán. Mezi hudebním tělesem a jeho početným publikem opět fungovalo vzájemné souznění, přirozeně stupňující pohodovou atmosféru přehlídky. Tedy další vynikající meziplotní zářez!
Následoval pozvolný přesun na II. hudební scénu, proložený konzumací nealkoholického piva. Zde zrovna zakončovali Gang Ala Basta svůj set nadmíru povedenou cover verzí legendárního love songu Breath od mých milých Prodigy, čímž mi nevtíravě připomněli, že bych jim příště měl věnovat rozhodně více prostoru a času.
Za to následné vystoupení Clue bylo prvním sobotním zklamáním. Sice jen decentním, nicméně nevěnovat pár slov faktu, že kapele prostě chybí (zřejmě po sérii akustických koncertů poztrácený, pozn. red.) potřebný drive, bych považoval za neprofesionální zamlčení. Tak.
Oklepat se, vyčůrat, doplnit tekutiny a spát? Nikoli! Vzhůru na Michael's Uncle! Přátelé, jež jsem na proslulé „Majkláče“ nadšeně vytáhl, sice po chvíli zděšeně prchli (na Tam–tam orchestra, jež jsem po zhlédnutí cca tří závěrečných písní jejich bloku shledal letos překvapivě mdlými), já si však řádění ověřených hardcore harcovníků užil dosyta, byť o nich v podstatě platí totéž, co jsem v úvodu článku uvedl o Psích vojácích. Léta snad ubrala Strýčkům na zběsilosti pohybových kreací, nikoli však na agresivitě hudebního projevu. A to je dobře!
Úplný závěr večera pak obstaral nejlepší tanečník disko a má vysněná svatební kapela Garage. Tony a jeho chlapci byli lahodným pamlskem na dobrou noc a skvělou předzvěstí věcí příštích. Tedy vlastně už dnešních. Takže milé Mezi ploty, oblažte nás ještě jedním, minimálně stejně povedeným dnem. Všechno nejlepší… a zatím nashle!
