Festival Mezi ploty: Druhý den!

V tom případě ho jistě potěšilo, jak skvělé epigony má. Samozvaní pohrobci Petra Kalandry jsou totiž dost možná nejlepším revivalem na českých scénách, tudíž je příště rozhodně nepropásněte!!! Dojemné, brzce odpolední vzpomínání však následně vystřídala žhavá současnost: hlavní hudební stánek chvíli před třetí hodinou ovládli publikem razantně podporovaní Sunshine. Precizně nazkoušený repertoár ze zbrusu nové desky Karmageddon byl ideálně kombinován se starším materiálem a vřelá divácká odezva usvědčila fanoušky z pečlivé domácí přípravy. Škoda jen, že vzhledem k denní době vystoupení nemohla skupina vytasit svou proslule vytříbenou světelnou show.

Po expresivním sónickém ataku na ušní bubny jsem se rozhodl vyhledat oázu klidu a zamířil jsem na stage rádia Ethno. Zde se zrovna žezla ujal novou desku Neslýchané/Neslyšené čerstvě tasivší Traband. Renomovaní čeští alternativci sice už bohužel nejsou tolik „dechno“, ale divokost, něhu i skočné rytmy kombinují pořád skvěle. Navíc momentálně vystupují v doprovodu tlumočníků do znakového jazyka, což jest v tuzemské hudební louži věc vskutku průkopnická (v oblasti divadelní provozuje tuto bezpochyby chvályhodnou praxi dlouhodobě například Divadlo Nablízko, pozn. red.). Traband navíc disponuje skutečně rozsáhlou a věrnou diváckou základnou, která se dostavila v hojném počtu, aby se opět nechávala uhranout nadále fungujícím charismatem Jardy Svobody, Jany Kaplanové-Modráčkové a jejich spoluhráčů.

Následné setkání s Danem Bártou a Illustratosphere bylo spíše povinností a při cestě. Našeho jasně nejlepšího zpěváka mám totiž raději v jeho rockové podobě či při výletech do J.A.R.. A proto jsem se po ujištění, že pan Hlas je stále ve vynikající formě, raději věnoval další srdcovce – totiž Plexis! Jo, Sid Vicious byl nevinnej, Petr Hošek nestárne, léty ověřený repertoár neselhává a ten nový rozhodně stojí za poslech. Kapela právě vydává nové album po jedenácti letech a jeho název Vohul je naprosto výstižný. Jedno je jasné: Plexis jsou Rolling Stones českého punku (a Visáči Boney M., pozn. red.)!

Po pláči, punku a legendách nastal čas na… lehký poKlus! Netajím se totiž přesvědčením, že Tomáš Klus je jedno z nejpříjemnějších zjevení  v české hudební produkci posledních let. A návštěva jeho bohnického koncertního setu názorně ukázala, že zdaleka nejsem sám. Tomáš v dokonalé kooperaci se spoluhráčem Jiřím Kučerovským hravě ovládl publikum písněmi staršími, novými (na podzim jest slíbeno nové album!) i improvizovanými. Naše písničkářská scéna má konečně svého důstojného nástupce. A to nejen Nohavicova a Krylova… na Suchého a Šlitra totiž nezapomínejme! Posmutnělému klaunu Tomášovi sobecky přeji, ať si jeho rozpustilá imaginace udrží svou autenticitu i ostrý břit. To je totiž přesně to, co potřebuji. A vy ne?

Čerstvě nabit superlativy jsem se posléze rozhodl, že nedělní meziplotní finále budu věnovat jen ověřeným jistotám. Tedy telegraficky: tradičně excentrická jevištní produkce Vypsané fixy započala další trefou do mého, notně již emocemi podojeného srdečního svalu: coververzí Where is my mind od Pixies, nekorunovaných králů všech postmejdanových rán. Následnou půlhodinku, která byla naplněna důkladným průřezem všemi řadovými alby kapely, tedy nelze hodnotit jinak než veskrze pozitivně. Stejně jako festivalové koncertní finále, v němž David Koller suverénně dokázal dvě věci: A) Jeho aktuální koncertní sestava (v níž bicí ovládá Davidův syn Adam, pozn. red.) skvěle šlape. B) Lucie i nadále na českých pódiích citelně chybí. Tedy Roberte, Davide, Petře a Michale, dělejte s tím něco. A rychle!

S písní Lovec, střelec, doktor a vědec z alba Lucie Větší než malé množství lásky pomalu zhasla poslední svíčka 20. narozeninového dortu bohnických multižánrových radovánek. Letošní ročník bez váhání označuji za povedený. K absolutní dokonalosti totiž chyběla snad jen jedna věc – větší počet autobusových spojů na trase Katovická – Kobylisy. PID, styď se a Mezi ploty díky! Za rok ahoj!