Madonna – Hard Candy

V roce 2003 to byla dávka Madonniny klasické tvorby, okořeněná trochou politické kritiky. O dva roky později zase skvěle zachycená diskotéková retro vlna a určitě bylo na místě se ptát, co bude dál? Odpověď se možná dala odvodit už tehdy. Trendem posledních několika let se stalo pronikání rysů RnB a hip hopové hudby do popového mainstreamu. A pokud Madonna něco zvládá na výbornou, je to právě skvělý pohyb ve středním proudu a využívání marketingově silných témat. Tuto teorii snadno potvrdí seznamu hostů nové desky, na kterém je řada producentských hvězd právě z těchto hudebních odvětví. Samotný počet spolupracovníků je také rekordně velký, najdeme tu Timbalanda, Kanyeho Westa, Pharella Williamse, The Neptunes a v neposlední řadě také Justina Timberlakea. Všechno esa ve svém oboru a prakticky záruky komerčního úspěchu. Otázkou je, co to všechno udělá spolu dohromady.

Hned na začátku je asi dobré říci, že Hard Candy je album dosti proměnlivé. S každým dalším poslechem na člověka zapůsobí trochu jinak. Je to dáno hlavně tím, že tohle jednoduše není muzika, na kterou jsme od Madonny zvyklí, a chvíli trvá, než ji člověk přijme. Základním rysem desky je výrazná rytmika a vůbec aranžmá stavěné ve stylu rythm and blues a hip hopu. Dá se říci, že tento vliv přinesl tři různé výsledky: písničky kompletně znějící jako RnB, symbiózu staré Madonniny tvorby s novými prvky a nakonec starou tvorbu s mírnou obměnou.

Pomyslnou vlajkovou lodí dvanáctičlenné hudební flotily tohoto alba je určitě aktuální singl 4 minutes. Tady dvojice hostů Timbaland a Justin Timberlake odvedla poctivou práci. Aranžmá se nedá nic vytknout a celek vyznívá naprosto přirozeně a kompaktně. Stejné složení pak vedlo ke stejně kvalitnímu výsledku u skladby Dance 2night. Tato píseň je ale o něco méně přímočará a víc si se zvukem hraje. Obdobně si s Madonnou vedl i Kanye West u Beat Goes On, volnější skladby, která se přelévá mezi monolitickým refrénem a zcela proměnlivými mezipasážemi, kde jako prvek funguje rapová složka, zajímavě dotvářející celý duet.

Nový styl se neosvědčil skladbám Candy Shop a Heartbeat. Nejde říci, že by šlo o přímo špatné kousky, ale jsou sterilní a bez energie. O moc lépe nedopadla ani Incredible, která pro změnu unudí svou táhlostí a monotónností. U She’s Not Me lehká RnB příměs naopak funguje a tvoří docela dobře znějící písničku, která jen potřebuje trochu času, aby nakonec ukázala svoji sílu. Miles Away se stylem silně podobá American Life a předvedla by i podobně baladický výsledek jako klidnější část tehdejšího alba, nebýt nadbytečného basového podbarvení a nemístně znějících vokálů v pozadí. Odkaz na předposlední album se naopak povedl trackem Devil Wouldn’t Recognize You. Zbylým písničkám se mnoho vytknout nedá. Give it 2 me je dozvukem Confessions on a Dance Floor a zní stejně dobře, Voices svými vokály nakonec přesvědčí, že tohle album prostě není špatné.

Záleží na tom, jak si kdo na „novou“ Madonnu zvykne a jak na něj jednotlivé písničky zapůsobí. I přesto, že si album projde několika výkyvy a párkrát zazní trochu prázdně, má jeho zbytek dostatečnou sílu, aby celek utáhnul.