Simon Heath je na poli temného hororového ambientu jednou
z nejvýraznějších postav. Táta projektů jako Za Frumi, Abnocto a právě
Atrium Carceri je člověk velmi tvořivý, schopný z malého množství
prostředků vytvořit neuvěřitelně sugestivní dílo. Album Phrenitis je
šestým řadovým počinem jeho projektu Atrium Carceri.
Stejně jako předchozí alba se Phrenitis nese sice
v klaustrofobním duchu, ale tu a tam na nás vykoukne škvírka světla. Je to
album, které se dobře poslouchá jako celek, má jasné směřování a
obsahuje mnoho dějových zvratů bránících úspěšně pocitům stereotypu.
Už podle obálky by se dalo soudit, že Phrenitis je Simonovou reakcí na
válku a na její destruktivní sílu. Zástupy dětí v uniformách
s dýchacími maskami a velkou ohnivou koulí za zády hovoří jasně. Tato
recenze si klade za cíl být jakýmsi tokem myšlenek a reflexí, na úkor
kvalitativního posuzování. Ambient je velice abstraktní hudební směr.
Strach z jaderného konfliktu se odráží v první kompozici, děsivé a
zároveň velmi krásné Faces Of War. Vše, co jsme měli na světě
rádi, vše, čím jsme žili, včetně veškerých ideálů, končí v jednom
děsivém okamžiku. Skladba je plná zvuku atomových explozí a překvapivě
silných melodií (silných v mantinelech žánru samozřejmě). Skladba
končí hrobovým tichem a poslední explozí. Přichází tvrdé
procitnutí – Inside The City je sama o sobě dezolátní krajinou
vypálenou do lidského svědomí. Tvorba Atrium Carceri je stále stejně
schizofrenní, expresionistická a velmi depresivní (ale také krásná ve své
pochmurnosti). Simon se z klaustrofobních prostor pomalu přesunul na světlo
umírajícího slunce, které svítí na poslední zbytky lidských stop na
naší planetě. Třetí skladba Surfacing v sobě absorbuje přesně
tuto schizofrenii. Být člověkem je krásné. Ale za jakou cenu? Ve skladbě
se mísí klavírní a industriální motivy a ke konci můžeme slyšet něco
jako šum při detekci radioaktivního záření.
Další kompozice Hypnosis je abstraktnější, dává fantazii
hodně silný impulz, stejně jako rytmičtější Floating, kde opět můžeme
narazit na klavír. Šestá skladba Eraser je nejdelší na albu, trvá
deset minut. Je o něco komplexnější a má více motivů, včetně onoho
chorobně znějícího klavíru. Občas mi plochy v této skladbě
připomínají jiný, možná ještě známější švédský projekt Desiderii
Marginis. Dokonalý soundtrack k postapokalyptickému filmu. At The End Of
Time pokračuje v načrtnutém schématu klavírních motivů. Time
Freeze působí jako dokonalý soundtrack k počítačové hře Fallout.
Je pohledem do zdevastované krajiny, která kdysi bývala plná života.
Skladba The Circle od 12 zase zavání ritualistickými plochami typu
Sephiroth, či The Protagonist, dalších významných švédských projektů.
Třináctka Reunion má romantičtější nádech (pokud se to
o chorobném vyznění celku dá takto říct) a silnou melodii klavíru. Nelze
nezaslechnout trochu naděje v moři hniloby. Poslední kousek
Resistance má trochu breakbeatový nádech, lámaný beat stojí
v pozadí válečných zvuků a záznamů komunikace vysílačkou. Něco se
děje… že by světlo na konci tunelu?
Nutno přiznat, že hudba Atrium Carceri trochu ztrácí na své pověstné
klaustrofobní atmosféře, která nesmírně sálala z prvních tří alb. Je
tu ale znát velký pokrok v práci se zvukem, kompozice mají trochu
světlejší nádech, ale stále zůstáváme stát v krajině dávno vyhaslé
civilizace, kde se poslední zbytky přeživších za každou cenu snaží
udržet naživu. Vítejte v pekle!
Faces of War {youtube}y9r7seCQs1g{/youtube}
Atrium Carceri: Phrenitis
14 skladeb/66:13 minut
Label: Cold Meat Industry
Napsat komentář